Čtvrtek-neděle 10. - 13. června 2010
Trasa:
Autem: Třebíč – Brno - Uherské Hradiště - Trenčín - Žilina - Ružomberok - Podbanské
Program: v pátek výstup na Bystrú, nejvyšší bod Západních Tater (2248 m n.m.), v sobotu: šerpové výstup na Tri kopy a Baníkov (2178 m n.m.); pohodová skupina průchod Prosieckou a Kvačianskou dolinou.
Účastníci: Pedál, Smolda, Kotel, Čenich, Jarmil, Eman, Trnky, Pilník.
Počasí: slunečno a velmi teplo, doliny kolem 30°, hřebeny 20°C.

Letošní prodloužená víkendovka v Tatrách KONEČNĚ, co se týče především počasí, vyšla na výtečnou! Oproti předchozím dvěma ročníkům nás po všechny dny provázelo slunce, blankytně modrá obloha a na horské podmínky i docela vysoké teploty. Mohli jsme si proto dovolit i pořádnou celodenní túru, a abychom nezůstali příliš při zemi, rovnou na nejvyšší vrchol Západních Tater – horu Bystrá, která se vypíná do nadmořské výšky 2248 m ze stejnojmenné doliny začínající vlastně nedaleko Jurovy chaty u Kokavského mostu. I když to byla výprava velmi náročná, na druhý den se našli tři zocelení šerpové, kteří podnikli snad ještě náročnější výstup: na Baníkov a Tri kopy od Žiarskej chaty. Ostatní si jako tradičně zvolili oddechovou trasu, která tentokráte sice už nespadala do oblasti Tater, ale určitě stála za projití: okruh Prosieckou a Kvačianskou dolinou na pomezí Liptova a Oravy.
"Expedice Tatry" se letos uskutečnila již po šesté, i tentokráte počet účastníků zaplnil oblíbenou chatu a jako pokaždé jsme odjížděli domů s jedinečnými dojmy a zážitky. Ať se i následující ročník vydaří přinejmenším tak, jako ten letošní!

Čtvrtek 10.6.2010
V přípravě jsme se dohodli, že se pokusíme vyrazit mezi 13 a 14 hodinou. Nakonec se doba odjezdu z různých důvodů posunula, takže z Třebíče můžeme vyjet až těsně po třetí hodině odpolední. Tentokrát opět s dvěma vozidly, a sice osvědčeným Pedálovým "uhlákem" (bus Fiat), který obsadili: Pedál, Čenich, Eman a Pilník; a druhý vůz Octavie Combi s osazenstvem Trnky, Smolda, Jarmil a Kotel. Ke cti druhého přibližovadla je třeba říci, že disponovalo klimatizací, takže horké čtvrteční odpoledne se v něm snášelo docela dobře.
Oproti jiným létům vyráží obě auta úplně sólo, s časovým odstupem několik desítek minut. Čenich chce totiž ve spolupráci s Pedálem ještě v Uherském Hradišti dokončit nějaké pracovní povinnosti. Naše trasa vede na Velmez na dálnici, přičemž Pilník informuje telefonicky druhé auto o dopravním omezení u Bíteše. Dále přes Brno a Slavkov projíždíme až na Buchlov a sjíždíme k Hradišti. Tady se opět telefonicky domlouváme, že se můžeme setkat na poslední benzince před hranicemi. Tou je OMW na konci Starého Hrozenkova, kam dojíždí první Trnkyho Oktávka a asi o dvacet minut později Pedálův "uhlák". Krátce se občerstvujeme a svačíme a po kávě ve zdejším motorestu se společně ubíráme na Slovensko.
Na zdejší dálnici D1 se napojujeme u Trenčína a svižně uháníme na Žilinu. Musíme s povděkem kvitovat, že dálnice je v úseku u Povážské Bystrice kompletně dokončena a končí nyní právě až těsně před Žilinou. Odpadají tak dřívější nepřehledné a nebezpečné úseky staré státní silnice v okolí Povážské Bystrice a Bytče. I následující úsek pod Strečnem v Prielome Váhu doznal podstatných změn: vozovka je rozšířena a koncipována střídavě jako třípruhová, čili průjezd se tady maximálně urychlil – paráda! Kolem Vrútek a dále na Ružomberok je vše při starém, ale ani tady nejsou žádné dopravní komplikace. V podvečer už uháníme po dálnici okolo Liptovské Mary, odbočujeme na Podbanské a za soumraku dojíždíme k Jurově chatě na břehu dravé říčky Belé. Bohužel mostík z klád přes struhu před chatou je stále v dezolátním stavu, takže Pedál musí parkovat před chatou agilních důchodců, kteří zde letos ale naštěstí nejsou. Eman se tak aspoň nemusí s nikým hádat o výši pronájmu placu na parkování :-) Zato Trnky zajíždí až k chatě. Postupně vybalujeme věci a zteplalé plechovky piva a lahve minerálek rovnáme do tůňky v chladné Belé. Po zprovoznění chaty (zapnutí elektriky) se rozmisťujeme na osvědčené palandy – každý už má vlastně z ta léta své místo. Vrchní pokoj tak obsazují Čenich a Kotel, druhý Eman a Pilňík (který kupodivu i tak spí na karimatce, i když dvě postele jsou ještě volné). No a spodek si zabírá tradiční Smoldova skupina.
Po těchto nezbytných organizačních úkonech si můžeme konečně sednout k zakrojení uzenin a otevření slivovičky, abychom naplánovali zítřejší túru. Jelikož je avizováno krásné počasí, nic nebrání tomu, abychom nepodnikli těžší výstup na nějakou významnou horu. K výběru jsou výstupy: na Bystrou, na Klin, anebo Tri kopy & Baníkov. Letos jsme si totiž řekli, že budeme limitováni pouze Západními Tatrami a Vysoké necháme ladem. Zajedno proto, že několik posledních let jsme vyráželi právě do Vysokých, ale především i z toho důvodu, že za Štrbským Plesem se vlivem silných dešťů sesunula silnice, čili dojezd na východ je nyní značně omezený. Za první variantu v podobě Bystré lobuje Kotel (už minimálně třetí rok), Klin by zase rád podnikl Pedál a na Baníkov by se nejraději podíval Pilňík. Veřejné mínění osazenstva stolu je poměrně nerozhodné. Například Bystrá má například tu výhodu, že se dá jít přímo od chaty, Baníkov & Tri kopy je zřejmě nejkrásnější (ale také nejnáročnější) podnik v Roháčích... Hlasování je nakonec nerozhodné, takže skóre rozhoduje Kotlův přednostní hlas, coby hlavního trasového plánovače – zítra se tedy jde na Bystrou, nejvyšší vrchol Západních Tater!
Čas už neúprosně postupuje do hluboké tmy, takže nejpozději kolem půlnoci uléhají do hajan poslední opozdilci. Musíme se zkrátka na zítřejší náročnou túru pořádně vyspat. Budíček je tentokrát stanoven nekompromisně na 5:30!

Zahájení túry na rozcestí "Pod Bystrou".

V Bystré dolině, v pozadí hora Bystrá.

Pátek 11.6.2010
Budíme se ve stanovený čas do krásného rána s právě vycházejícím sluncem kdesi na úpatí Kriváně. V lese u chaty je ještě blahodárný stín, ale je jasné, že hned od dopoledne začne pořádný pařák. Věříme, že nahoře bude přijatelných nějakých 20°C. Než si každý připraví individuálně snídani a čaj, sbalí si batoh atd., ukazují hodinky nemilosrdných 7 hodin. Je tedy nejvyšší čas vyrazit.
Jak již bylo řečeno, túra na Bystrou má tu výhodu, že se dá zahájit a ukončit přímo u chaty, aniž by se někam muselo přejíždět autem. Na značenou stezku se sice napojíme až asi o dva kilometry výše, u Magistrály, ale i tak je první neznačený úsek dle mapy více než jasný. Vyrážíme od chaty na blízkou silnici (Cestu slobody), kde odbočujeme asi 200 metrů směr Pribylina. Na první významné odbočce asfaltové lesní cesty silnici opouštíme a vydáváme se vzhůru po lesácké asfaltce severním směrem (v mapě je dobře zaznačena). Je na ni zákaz vjezdu, čili provoz tady žádný nehrozí – akorát nás tu předjíždí lesácký "lakatoš". Po půlhodince (v 7:30 hod.) rychlé chůze po této pohodlné silničce dosahujeme kryté odpočivky a prvního rozcestníku "Rázcestie pod Bystrou" – t.j. červené Tatranské magistrály a odbočující žluté značky, která nás povede až na vrchol. Zde si dáváme menší oddech a dopřáváme občerstvení.
Tabulka na rozcestníku nás upozorňuje na dvě věci: na údajnou těžbu dřeva po cestě, což vyvolává trochu obavy, abychom někde výš nepřelézali padlé stromy, jako kdysi v Jamnické dolině (nakonec bylo vše v pohodě). Druhé upozornění jakože nevidíme – upozorňuje na "sezónní uzávěru", která platí oficiálně až do 15.6. (nikdy jsme si nevšimli, že by tohle ustanovení někdo dodržoval). Od rozcestníku odbočujeme ze silničky vpravo na lesní stezku, která začíná více stoupat, až po chvíli dosahujeme velkého travnatého palouku s roubenou boudou, kde probíhá zmíněná těžba dřeva. Jedinou menší překážkou je tak rozbahněný potůček na okraji vstupu do protilehlého lesa. Krátce nato dosahujeme fakticky ústí Bystré doliny (cca 8:15 hod.) – v lesnaté strži divoce hučí Bystrý potok, který nás bude odtud provázet až nahoru k plesům.

Závěr Bystré doliny s hřebenem Grúňa a Bystrým plesem.

Následná štreka představuje více jak čtyřkilometrový průchod Bystrou dolinou. Za normálních okolností v normálním terénu by 4 km trvaly hodinku, v horských podmínkách však minimálně jednou tolik. Nejprve procházíme stále lesem, přičemž s přibývající nadmořskou výškou jsou stromy pochopitelně nižší a nižší. Na stále četnějších paloucích se nám začínají otevírat výhledy na okolní vrcholy. Nejprve je to oblý travnatý vrch Kotlová (1985 m n m.) v pravé rozsoše, který po nezáživné cestě lesem působí velice fotogenicky. V 9 hodin docházíme k poměrně chatrnému přístřešku a krátce se zde vydýcháváme. Zhruba od tohoto místa dále les končí a nastupuje pásmo kosodřeviny, kterou vede místy jen úzká pěšinka. Stále více se ale přibližuje k Bystrému potoku, takže posléze už stoupáme po kamenité stezce těsně podél hučících peřejí. Soutok s bezejmennou bystřinou a prosluněné místo s výhledem na levou rozsochu (Ježová a Vrchoľa) je dalším vítaným místem k odpočinku (9:45) a pro někoho i příležitostí k vysušení mokrých ponožek, když zahučel nad kotníky do vody (Kotel).
Závěru doliny nad pásmem kosodřeviny, a konečně s krásným výhledem na všechny okolní hřebeny, dosahujeme ještě o další hodinku později. Tady nás dokonale obklopují ze tří stran lučinaté i skalnaté srázy, kterým bezesporu vévodí hora Bystrá přímo proti nám. Doposud jsme ji neviděli, až tedy nyní. Vše je nádherně osvětlené ostrým sluncem, obloha jasně modrá – takže ideální scenérie pro nespočet fotek. Dosahujeme malého pleska s názvem Anitino očko, kde se čeká na opožděného Kotla. Tady si také vyměňujeme Pilňíkovy vysílačky, abychom byli ve spojení, kdybychom se nějak více trhli. Rychlejší skupina bez meškání vyráží na další část výstupu, jímž je klikatá stezička na úpatí postranního hřebene Bystré s názvem Kobyla. Tím se tedy odpoutáváme od závěru a dna doliny.
Pilňíkova skupina prochází vzápětí "svišťovým polem", za povšimnutí stojí i lavinový splaz – dosud je patrná halda kamení a zeminy, kterou jistě strhla nějaká jarní lavina. Teď už se na svazích hor vyskytují jen ojedinělé sněhové plotny, a několik z nich také přecházíme. Není to ale nic dramatického, jako to bylo kdysi ve Furkotské dolině. V těchto místech se také daří pěkný záběr na kameru, který pořizuje věčně poslední dokumentarista Kotel: pohledy na závěr doliny s vysílačkovým dialogem s Pilňíkem (viz video). Z toho se lze tedy dozvědět, že na úpatí hřebene dosahujeme cca 1880 m n.m., přičemž asi v 11:30, kdy se všichni setkáváme nahoře, už máme na kontě rovné 2000!
Tímto tedy dosahujeme další mety: úzkého kamenitého hřebínku s fantastickým rozhledem, který se nám náhle zjevuje. Doposud jsme byli jakoby uzavření v Bystré dolině, ale výšvihem na hřeben jsme se ve vteřině doslova přesunuli do jiné dimenze: otevírá se jedinečný rozhled na pásmo Vysokých Tater, jimž bezesporu dominuje poměrně blízký Kriváň. Samozřejmě můžeme obdivovat další tatranské štíty, ale jen dost odhadem určujeme jejich "totožnost". Hluboko pod námi se rozprostírá Kamenistá dolina s neskutečnými zelenými a okrovými barvami, jíž budeme odpoledne sestupovat. Pohled na "naši" stranu, tedy do Bystré doliny, je také pěkný, neboť se nám konečně otevírají pohledy na zpola zamrzlá Bystrá plesa hluboko pod námi. Při pochodu dolinou jsme je totiž měli stále schované za skalní morénou.
Z hřebínku nás tedy čeká závěrečná fáze výstupu na vrchol Bystré, doprovázená těmito neopakovatelnými výhledy. Při pohledu přímo na její vrchol nás napadá poměrně trefné přirovnání: z tohoto pohledu je lučinatá šíje Bystré v mnohém podobná hoře Strimba nad Koločavou, kam jsme vystoupili při naší expedici na Zakarpatské Ukrajině. I když je to ještě necelý kilometr, cesta nám trvá zhruba 30 minut. Krátce po poledni je tedy vrchol Bystré (2248 m n.m.) dobyt! Poslední se dostavuje jako tradičně Kotel, zatímco ostatní si již notnou chvíli dopřávají zaslouženého občerstvení a krátce se tu pozdravili se švarnou polskou turistkou.
Vrcholu vévodí skromný dřevěný sloupek se směrovníkem a tibetskými vlaječkami a žulový hranol (trigonometrický bod). Místa je tu dost pro všechny, vrcholek je poměrně plochý s mnoha kameny pro pohodlné posezení. K užitku přicházejí postupně vrcholová pivečka, slivovička – a více než kdy jindy i lahve s prostou minerálkou. Oproti jiným letům je dnes totiž abnormální horko. I v těchto nadmořských výškách je současných cca 20°C poměrně vysoká teplota. Spotřeba vody je dnes tedy opravdu vysoká. Ještěže nás ochlazuje čerstvý horský větřík.

Pohled z Bystré na Vysoké Tatry. Vpravo Kriváň, zcela vlevo Swinica, v popředí Kamenistá dolina.

Po odpočinku se věnujeme jedinečným výhledům. Jak uvádějí četní knižní průvodci, Bystrá totiž patří k vrcholům s nejkrásnějšími rozhledy. Jako na dlani máme jak Vysoké, tak i Západní i Polské Tatry. Daleko na východ jsou vidět nesčetné tatranské štíty, o jejich identifikaci ale bohužel můžeme jen spekulovat. Jak je pohled klamný, dokazuje například naše prvotní mínění o Rysech – nakonec při bližším ohledání mapy se ukázalo, že impozantní vrchol přesně na východ je polská Swinica... Určení vrcholů v Západních Tatrách již bylo o dost jednoznačnější: zcela před námi se z Gáborovy doliny vypíná mohutný Klin, o kus dál dominuje Jakubiná – a pokud jsme kousek poodešli, tajemně se přímo za ní zjevuje skalnatý "trpaslík" Ostrý Roháč. Tak na něm jsme stanuli před pěti lety po extrémním výstupu po řetězech – a odtud je jeví znatelně nižší, než stojíme dnes! Na severu potom dominují polské hřebeny, s největší pravděpodobností Kominiarski Wierch a Turnia, které dle světlého zabarvení musí být zřejmě vápencového původu. Před nimi je ale nedozírná zelená hluboká Ornaczka dolina, při pozorném pohledu jsme určitě zahlédli i střechu Haly Ornak (tamní známá horská bouda) a Smrecziňski Staw (pleso). Zkrátka: pocity z takové krásy se nedají ani slovy popsat, to se zkrátka musí zažít a na Bystrou si prostě vyšlápnout. Za tu námahu to zkrátka stálo. Všichni se shodujeme, že právě za těmito neopakovatelnými a jedinečnými pocity a zážitky do Tater rok co rok vyrážíme...
Po zhruba 3/4 hodince je ale nejvyšší čas zahájit sestup. Však se budeme krásnými výhledy kochat ještě notnou chvíli. Krátce před 13. hodinou tedy nahazujeme na záda batohy a odpočinutí jdeme na sestupovou trasu, která bude samozřejmě zcela jiná a v jiné trase než výstup. Vydáváme se nejprve po modré značce, která správně vede traverzem do Bystrého sedla mezi Klinem a Bystrou, jak je ostatně patrné i z mapy. Dost dobře nechápeme, proč je ale vedena takto nelogicky a není trasována spíše po hřebínku na hraniční kótu Blyšť. Ostatně z této výšky máme vše jako na dlani: kdybychom šli striktně po modré, nejenže si zajdeme, ale i dosti klesneme a budeme se škrábat zpět na Blyšť. Ještě štěstí, že přímo po skalnatém hřebínku přímo k bělobou zářícímu hraničnímu mezníku vede stezka.

Na hranici na kótě Blyšť.

Jdeme tedy po hřebeni a rozhledy jsou stále velmi úchvatné. Dokonce jim na atraktivitě vůbec neubývá, snad i naopak... Vpravo dole jako z letadla vidíme nyní Pyšné sedlo, kam za chvíli sestoupíme. Stále krásnější jsou pohledy na blízký Klin vlevo, a také na polskou stranu, kde nám to dokonce připadá, že vápencové masivy nabírají na monumentálnosti (je tomu tak asi proto, že klesáme níže). Nejprve hřebínek klesá jen pozvolna, takže zhruba po 10-15 minutách dosahujeme státní hranice na kótě Blyšť (2155 m n.m.). Není bez zajímavosti, že hranice se zde ostře láme v ose sever-severovýchod, jak ostatně dokládají i orientační rysky na hraničním mezníku (č.II/240). Tady také narážíme na červenou hřebenovku, což je vlastně páteřní trasa protínající přes významné vrcholy celé Roháče.
Od mezníku odbočujeme vpravo a začínáme prudce klesat do Pyšného sedla. Zde se opět potvrzuje, jak jsou pohledové vjemy v horách klamné: ačkoli se to zdá kousíček, tedy úplně na dosah, ve skutečnosti sestupujeme do sedla více jak půlhodinu! I díky tomu je ale sestup po skalách a ostrém hřebeni velkolepý – po vršku vede jen úzká stezička a... na obě strany ostrý sráz do nedohledna! Přecházíme i okolo několika sněhových polí, které jsou vítanou příležitostí k zábavě. Míjíme několik hraničních patníků a v cca 13:50 hodin dosahujeme Pyšného sedla (s udanou výškou 1792 m n.m.). Jsme tedy zhruba na úrovni Bystrých ples, ale je jasně vidět, že Kamenistá dolina je o mnoho hlubší a strmější než dopolední Bystrá dolina. Podtrhuje to i monumentálnost hřebene Bystré, která se tyčí vysoko nad námi a oproti lučinatým svahům do Bystré doliny jsou zde ostré skály.
V sedle krátce odpočíváme, ale fučí zde tak neskutečně, že na nějaké delší posezení to rozhodně není. Je úplně znát, jak se sem pod obrovským tlakem valí teplý vzduch od jihu, přičemž závěr doliny působí jako obrovský trychtýř, a právě přes Pyšné sedlo se masy vzduchu valí dál do Polska. Bez meškání se tedy vydáváme na sestup po zamokřených loukách, kudy stékají pramínky bystřin, aby se o kousek dále spojily do Kamenistého potoka. Naše stezka začíná ostřeji klesat, namísto trávy se objevují trsy borůvčí a záhy i jasně zelená kosodřevina, která při pohledu shora malovala neskutečně zelené ostrůvky. Za půlhodinku překonáváme Kamenistý potok, kde se Kotlovi opět daří smočit nohy (alespoň je ověřena funkčnost goretexu, ale ponožky mrchy byly shora zase mokré :-).
Bohužel od tohoto místa se čím dál více noříme do kosodřeviny a posléze do lesa, a vratká chůze po kamenitém chodníku se zdá být doslova nekonečná! Zhruba kolem třetí hodiny odpolední potkáváme v protisměru mladou dvojici s úplně malými dětmi (dokonce jedno nese ženská na sedačce!) a psem, a dost dobře nechápeme, kam jako chtějí dojít... Už skoro mlčky pochodujeme dál a ke všeobecné únavě se přidává i neúprosně pálící slunce z pravé strany. Jako na potvoru se už stočilo tak, že nám praží zezadu na ruce a lýtka jako o život. Vypadá to na celkem solidní spáleniny. Ještěže na hlavách máme oblíbené kloboučky-trapáčky, jinak spalující slunce by bylo opravdu vražedné. Povážlivě se nám také tenčí zásoby tekutin, úsporně hltáme jen malé doušky a doufáme, že nám voda vydrží až do závěrečné fáze.

Sestup na Pyšné sedlo, pohled na polské území - dolina Pyszniańska.

Nekonečný průchod Kamenistou dolinou naštěstí končí u turistické odpočivky. Nachází se tady také výstražná tabule národního parku "Medvedie teritórium". Čas ukazuje 16 hodin rovných, ale většina z nás chce mít už sestupovou fázi za sebou a dojít co nejdříve na chatu, čili pohostinnosti přístřešku ani nevyužíváme. Modrá značka vede směrem na Podbanské, ale v našem případě bychom si tudy dost zašli. Orientujeme se opět dle mapy: po neznačených cestách přes chatové osady se můžeme totiž pohodlně dostat na Cestu slobody do blízkosti Kokavského mostu, odkud je to na Jurovu chatu pár desítek metrů.
Odbočku modré ze stávající lesácké asfaltky (začala u odpočivky) tedy necháváme bez povšimnutí a pokračujeme dále po široké cestě. Odbočujeme až po chvíli na poměrně neudržovanou lesní cestu a stále vytrvale klesáme. Zásoby vody většině z nás došly, oproti vyšším polohám zde vládne pořádné letní parno – po poctivých 20 km v náročném terénu už máme skutečně všichni dost a průchod lesem se zdá opravdu nekonečný – což pro změnu ubírá síly zejména psychické. Většina z nás si ani nevšímá, že jsme přešli červenou Tatranskou magistrálu. Začínáme ale míjet ojedinělé chaty, což je snad dobré znamení. I když se u jedné ptáme na správný směr na Kokavský most, nakonec se ve změti cest hůře orientujeme a zřejmě míříme více na západ. Nakonec z posledních sil vycházíme na širokou lesáckou asfaltku: a hele, tudy jsme vlastně ráno nastupovali na túru! Takže už bezpečně víme, kde jsme. Někteří mají přece jen ještě pár sil a myslím to byl Čenich, který při čekání na asfaltce na ostatní pronesl: "Já když vidím ty zmordovaný a žíznivý ksichty...", přičemž myšlenku už asi nějak nedokončil, protože všichni do jednoho se vidíme před Jurovou chatou rozvalení v trávě a s lahví minerálky v ruce. Žízeň je zkrátka pořádná sviňa!
Do kýženého cíle s 200-metrovým intermezzem po rozpáleném asfaltu docházíme téměř dehydratovaní v rovných 17 hodin. Vrháme se do Belé pro zásoby chladného pití a hltáme doušky piva nebo minerálky. Syká to do nás, jak do rozžhavené pece. Akorát stačíme rekapitulovat, že celá túra trvala poctivých 10 hodin a Kotlova gps-ka "natočila" rovných 23 km! Po nezbytném odpočinku se rozhodujeme, že po takovém heroickém výkonu je akorát ta pravá chvíle na odjezd do termálů Bešeňová.
Skládáme se tedy všichni do "uhláku", přičemž při osmi lidech už se jeden musí umístit dozadu. K tomu se uvoluje Trnky, ovšem za podmínky, že si tam z chaty nainstaluje starodávné dřevěné křesílko. Cesta do Bešeňové tak ubíhá zvesela, i za přispění ryčné Pedálovy muziky (Tři sestry atd.). Pouze při průjezdu okolo Mikuláše musíme předjet policejní auto, ale ani tady se nelekáme: Trnky se klidí z dohledu na podlahu a Pedál velí: "A jdeme do nich!" Ladně bez úhony předjíždíme a za chvíli už stojíme při vstupu do termálů.
Dnes tu není ani moc lidí, ono už je vlastně i dost pozdě – kolem 18:15. Kupujeme tedy vstupenky na dvě hodiny v ceně 9€. Letos nezabírá nějaká možnost "skupinové slevy", protože je nás jen osm, zato Jarmil s Emanem dostávají nějakou specielní "slevu pro seniory" (snížená cena nad 50 let za 6€!). Naložení do horkých termálů je skutečný balzám na znavená těla, takže pomalu ale jistě regenerujeme. Krom toho můžeme "obdivovat" naše legrační opálení, především paží a lýtek, kde máme dokonale obkresleny obrysy našich triček a kraťasí :-) Dvě hodinky v poloprázdném areálu tak ubíhají jako voda, někteří je ještě vyplňují posezením v baru u zmrzliny či kávy.
Krátce po osmé hodině večerní opouštíme dokonale propaření a vykoupaní Bešeňovou a po dálnici se vracíme zpět a sjíždíme do Liptovského Hrádku, kde navštěvujeme oblíbenou a osvědčenou restauraci Smrek na hlavní ulici. Ani letos jsme se zde nezklamali, nabídka jídel je stále velice ucházející. Povětšinou volíme krajové speciality (halušky), jako polévku slepičí vývar či výtečnou česnečku, Smolda zůstává jako vždy věrný pořádné flákotě masa. Při příjemném posezení u výborného jídla můžeme dokonce sledovat i jeden z úvodních zápasů fotbalového MS. Už za dokonalé tmy se odebíráme zpět k autu a odjíždíme definitivně na chatu. Na posezení pod pergolou u potravin paní Nadi u Kokavského mostu je samozřejmě pozdě, takže míříme pomalu ale jistě do hajan.
Nevím, jestli dokonce už tento večer nepronesl Pilník onu kacířkou myšlenku: "Tak a zítra vzhůru na Baníkovec, ne?" – ale je to docela dobře možné. Každopádně v tomto rozpoložení – všichni pořádně utahaní z Bystré a propaření z termálů – to bylo bráno jako pokus o drsný vtípek :-) Ani nijak moc neponocujeme, jdeme spát, a jsme si vědomi toho, že zítra si pospíme minimálně do půl osmé. V plánu je totiž jako vždy méně náročná oddechová výprava.

Pohled z Bystré na západ: v popředí Gáborova dolina a svah Klinu, uprostřed Jakubiná, za ní na obzoru hřeben Baníkova.

Společná fotka na vrcholu Bystré.

Sobota 12.6.2010
Dnes i ta největší ranní ptáčata vyspávají minimálně do půl osmé, někteří jedinci dokonce do osmé hodiny ranní. Není se ani čemu divit, po včerejší anabázi. Proto je první Pilníkova otázka na možnost zdolání "Baníkovce" brána ještě jako drsný hec, ovšem s přibývající četností těchto dotazů u pohodové snídaně, podtržené navíc pečlivým hloubáním do mapy vidíme, že to Jarda myslí asi vážně. Čenich s Emanem se nenechávají zahanbit a jen tak mimochodem přitakávají, že do toho půjdou. Z toho už ale zásadně nejde vycouvat! Takže my ostatní jen s otevřenou pusou koukáme, jak si půjčují od Trnkyho Oktávku a vyjíždějí směr Žiar! Akorát se stačíme předběžně domluvit na večerním koupání, a naši tři šerpové jsou v prachu. Však mají taky nejvyšší čas, protože zahajovat tak náročnou túru někdy po deváté hodině dopolední je celkem risk, že se k Žiarské chatě budou navracet v podvečer. Každopádně jim tak trochu závidíme, že mají ještě dostatek sil na zdolání zřejmě nejhezčí západotatranské túry a přejeme jim jen ty nejhezčí zážitky.
(v následujícím bodě se tedy naše vyprávění rozdvojí na zážitky vysokohorské skupiny Pilňík-Eman-Čenich a pohodové skupiny ve složení Pedál, Kotel, Smolda, Trnky a Jarmil)

Začátek Prosiecké doliny.

Pohodáři: Prosiecka a Kvačianska Dolina
My "pohodáři" jsme si zvolili za pohodovou výpravu dosud neznámý průchod Prosieckou a Kvačianskou dolinou. Tyto lokality už nepatří do Západních Tater, ale do Chočských vrchů a nacházejí se na pomezí Liptova a Oravy. Přesto jsou od Podbanského docela dobře dostupné autem, jen asi půlhodinku jízdy přes Liptovský Mikuláš a po severním břehu Liptovské Mary. Kotel na tyto lokality přišel vlastně úplně náhodou na internetu při pátrání po vhodných námětech na pohodové výlety – a je třeba říct, že jsme se později shodli, že tímto námětem jsme se opravdu "trefili do černého".
Odjíždíme tedy krátce po Pilňíkovi a přes Lipt.Mikuláš, okolo Tatralandie a přes Liptovský Trnovec dojíždíme o ? na deset do malé vesničky Prosiek. Na jejím konci se nachází u fotbalového hřiště přírodní parkoviště (2€), kde odstavujeme "uhláka" a prozatím jen pohledem měříme vysoké zalesněné kopečky, které se tyčí přímo před námi (Prosečné, 1372 m n.m.). My se nacházíme v nějakých 650 metrech a těší nás především to, že dnes se nebudeme drápat do uvedených výšin, ale půjdeme relativně povlovně dolinou, která se zakousává do lesnatého hřebene.
V pěti minutách docházíme k úpatí kopců a tedy i k ústí Prosiecké doliny, kde se nachází turistický rozcestník. Do doliny směřuje modrá, zboku z pastvin se sem připojuje žlutá (po té se odpoledne budeme vracet). Záhy se noříme do nitra skalnaté rokliny se zurčícím potokem, přičemž naše stezka vede hned po jedné a hned po druhé straně. Po pár minutách to začíná být opravdu zajímavé, protože skály se těsně přibližují a my tedy musíme divoký potůček překonávat po kamenech. Oproti výhni v otevřené krajině (jistě je dnes zase hodně nad 25°C) je na dně rokliny příjemný chládek. Na jednom místě používáme na skále nad vodou dokonce i řetězy. Po několika takovýchto zajímavých úsecích se ale cesta mírní, až se mění v docela pohodlnou lesní stezku. Dokonce voda se nějak záhadně ztratila a místo zurčící vody můžeme sledovat jen bílé kamení! Určitě v dolině dochází k nějakému ponoru. Tato pasáž trvá asi ? hodinky a jsme zvědaví, jestli se dočkáme ještě něčeho zajímavého.
A dočkáváme se! Znenadání se po okrajích strže objevují opět vysoké vápencové skály. Vzápětí docházíme na rozšířený travnatý plácek, odkud se dolina znatelně dvojí. I když modrá značka směřuje do pravé větve stále proti proudu nyní již opět tekoucího potoka, vychází několik lidí i z levé větve. Prý se tam nachází zajímavý vodopád, na což bohužel ale neupozorňuje žádná významová odbočka. Jdeme se samozřejmě také podívat: asi po 200 metrech kozí stezky boční rokle náhle končí kolmou skalní stěnou s vysokým vodopádem! Proudy křišťálové vody se tříští ze zhruba 15-ti metrové výše a vytvářejí příjemnou chladivou tříšť. Odbočka tedy jistě stála za to! Mimoděk shazujeme batohy (Trnky si ho prozíravě schoval na plácku) a krátce se občerstvujeme, svlékáme dokonce i propocená trika a jdeme se osvěžit pod chladivou vodní clonu. Pro úplnost: vodopád se jmenuje Červené piesky.
Po příjemné desetiminutovce se navracíme zpět k hlavní stezce, přičemž napřed jdoucí Trnkáč neopomíná posílat všechny výletníky k vodopádu. Činí tak velice prozíravě, protože právě sem přichází hlavní voj nějakého hromadného zájezdu – takže Trnkáč zbavuje naši následující cestu přílišného počtu lidí :-) Pokračujeme dále a potok se zase na chvíli ztrácí. Pak překonáváme ještě celkem vysokou skalní kaskádu, a to za pomoci několika bytelných žebříků. Opět se shodujeme, že Prosiecka dolina v lecčems připomíná daleko známější rokliny ve Slovenském ráji.

V závěru Prosiecké doliny je i tento vysoký žebřík.

Přesně v poledne dosahujeme konce doliny – znenadání vycházíme na zelené louky obklopené lesíky. U rozcestníku "Svorad" (940 m n.m.) odpočívá ve stínu stromů předvoj zájezdu a mladá průvodkyně už počítá svoje "ovečky". Samozřejmě, že díky Trnkyho iniciativě musí s počítáním počkat na chvost, který šel obdivovat vodopád :-) My tedy nemeškáme a vyrážíme po luční cestě svižně kupředu, abychom se do zájezdu nepřimíchali. Ještě chvíli stoupáme, až vycházíme na návrší s dřevěným křížem, odkud se otevírá hezký pohled do krajiny. Zajímavý je především pohled na nejzápadnější část Roháčů, bezesporu vidíme vápencový Sivý vrch jakoby rozvrásněný divokými bílými skalisky; za ním pak už je jistě začátek hlavního hřebene, snad i Baníkov, kde by se právě teď měli pohybovat naši kamarádi.
U křížku překonáváme návrší Sekané (945 m n.m.) a otevírá se nám výhled i na vesničku, kterou navštívíme vzápětí – Veľké Borové. Okraje dědiny s cintorínem a několika domky dosahujeme u místního turistického rozcestníku (840 m n.m.) ve 12:40 hodin. Co je ale pro nás v tuto chvíli nejdůležitější: HOSPODA!! Nese název Borovec a hrdě se vypíná přímo naproti nám a je vystavěna ve stylu roubeného dvorce s velkou krytou verandou. Ani si to nemusíme říct slovy – zkrátka všichni bez řečí míříme do pohostinného stínu veliké kryté terasy! Zatím tu nikdo vůbec není, pusto-prázdno. Usedáme tedy u stolu a jdeme si objednat dovnitř k okénku (je to tu bez obsluhy). Samozřejmě točenou dvanáctku Bažanta, ale záhy přesedláváme na lahvovou desítku. Vývěsní tabule nabízí obligátní halušky, kotlíkový guláš, kyselicu atd. – vše krásně vyvedené na barevných fotografiích, zato za "turistické ceny" (kolem 3,50 – 4,50 €). My však máme hlavně děsnou žízeň a ani ne hlad. Mezitím nám ještě volá informativně Pilňík, že drsná trojka právě dosáhla Smutného sedla... Sotva dopijeme první kousek, terasa se poznenáhlu ale jistě zaplňuje do posledního místečka roztodivným zájezdem, jehož členy Trnky tak vehementně (a velice prozíravě) posílal k vodopádu. Z řeči se dozvídáme, že se jedná o jednodenní zájezd z Olomouce "za krásami Prosiecké doliny". S rostoucí frontou se čekání na pivo prodlužuje, takže po příjemné hodince a půl(! – to se to dobře sedělo!) odhodláváme k další etapě našeho putování.
Od hospody směřujeme dále po modré značce do širokého údolí potoka Borovianky. Míjíme ještě jeden cintorín a u dalšího rozcestníku vcházíme do lesa. Bohužel nás dostihují agilní členové olomouckého zájezdu, takže si chvílemi připadáme jako na pouti. Následná cesta vede mezi skalami, poměrně vysoko nad divokou vodou, a určitě ještě v době nedávno minulé sloužila pro nedaleký mlýn Oblazy. Dokonce jsou na mnoha místech ještě zachovaná jakási "svodidla" s ocelovými lany, dnes však už většinou povalenými. Zajímavé zpestření se nachází o kousek níže: odbočka k Ráztockému vodopádu. Ten se nachází asi 100 metrů od hlavní cesty v postranní roklině. Ačkoli se na vodopád dá vyškrábat po bytelném žebříku, samotná roklinka zřejmě průchodná není. I tak je vodopád velmi pěkný a jistě stojí za odbočku. Touto krátkou přestávkou jsme se alespoň zbavili "Olomouckých".
K soutoku Borovianky a Kvačianky je to od vodopádu už jen slabých pět minut – a jsme na dně rozšířené zelené dolinky se zurčícím splavem. Na dosah je také mlýn Oblazy, kam samozřejmě odbočujeme. Komplex se skládá z původních roubených budov, o které pečuje nějaká mládežnická skupina pod vedením vousatého mlynáře. Ten Smoldovi a spol. také velice ochotně vysvětluje princip fungování mlýna. Vše je volně přístupné a jistě interiér historických roubenek stojí za projití. Škoda jen, že nám nepustili náhonem vodu na mlýnské kolo. Mládežníci si zatím donášejí na venkovní posezení obrovský kotel jakési bramborové husťačky, která neskutečně voní. Na Oblazech se zdržujeme asi 20 minut, ale pak se bez meškání vydáváme zpět k modré značce.
Následuje poněkud strmý šikmý výstup na úpatí Kvačianské doliny. Oproti Prosiecké nevede stezka na dně rokle, ale naopak na úpatí. Vede tudy totiž stará a dávno nepoužívaná silnice, která prý kdysi byla jedinou spojnicí liptovských osad ležících na druhé straně Chočských vrchů. Přestala se používat až po dostavění moderní silnice položené o dost výše. Docela se i divíme, že tudy údajně jezdila jezeďácká "véeska", coby dopravní prostředek místo autobusové linky! Cesta je opravdu krkolomná, mnohdy doslova vytesaná ve skalách. V lecčems ale připomíná podobné cesty v Banátu, po kterých jsme měli tu čest skutečně jet. Průchod na úpatí Kvačianské doliny nám trvá zhruba hodinu. Na obnažených místech na skalních výchozech můžeme obdivovat četné skalní útvary (např. Jánošíkova hlava), nebo pohledy do neskutečné hloubky. Na chvíli také usedáme k nezbytné svačině.
K parkovišti v ústí doliny, t.j. na konci obce Kvačany, scházíme kolem 16:45. Jak by bylo výtečné, kdyby tady na nás čekalo auto... My ale musíme podstoupit zřejmě nejméně záživnou etapu této výpravy – přechod po širých loukách a po okraji lesa zpět k Prosieku. Naštěstí dobře trefujeme žlutou odbočku na jakýsi pontonový mostík (špatně značeno) a začínáme poměrně ostře stoupat nad okraj dědiny Kvačany. Osamocený domek ve svahu pod lesem se tváří jako hospůdka (jak oznamuje omšelá tabulka s křídovými nápisy "pivo" a "kofola"), takže zkoušíme využít jeho služeb. Na naše zazvonění vylézá podivná ženština a skutečně plní naši prosbu a donáší na zanedbané venkovní posezení lahvové pivo a kofolu (kupodivu vychlazené). Bereme tedy zavděk i těmito službami, neboť máme čím dál větší žízeň a usedáme do stínu stromu. Nakonec nám na této "samotě u lesa" nebylo tak špatně, hlavně že jsme se občerstvili a trochu si odpočinuli.
Následně žlutá značka míří do ostrého stoupáku k okraji lesa. Je znát, že je to tady minimálně chozené, stezka se ztrácí v křovinách, až nakonec značku ztrácíme docela. Určitě mířila o něco výše do lesa, zatímco my se proplétáme po jakési pastevecké stezce mezi pichlavými keříky, které nepříjemně škrábou. Po kilometru této hrůzy vycházíme konečně na vozovou cestu se žlutými značkami – no to jsme si zase naběhli! Poté vycházíme na louky nad dědinku s přiléhavým názvem Dlhá Lúka. Putování je snad nekonečné, ale alespoň můžeme obdivovat daleké výhledy do krajiny Liptova uzavřené Nízkými Tatrami a na naší straně vrcholy Roháčů. Poněkud klesáme k dávno opuštěnému areálu družstva, abychom pak zase museli podstoupit táhlé stoupání po loukách. Ty jsou naštěstí posečené, takže opět opouštíme žlutou značku, která vede kdovíkde po křovinatém okraji lesa. Poslední 2-3 kilometry jsou snad nekonečné, jediné plus je to, že slunce se už kloní k západu a rozhodně nepálí tolik jako přes den.
Už toho máme celkem dost, tato poslední etapa po žluté byla opravdu ubíjející. Naštěstí se nám konečně otevírá rozhled na Prosiek i s parkovištěm! Docházíme sem hodně dlouho po šesté hodině podvečerní a můžeme vyjet k Bešeňové. Mezitím dostáváme zprávu, že i naši tři kamarádi úspěšně ukončili túru na Baníkov, ale do Bešeňové už rozhodně nepojedou, prý se pokusí vysprchovat "někde cestou". Sraz si tedy dáme kolem osmé u Kokavského mostu u poháriku Horce :-)

Kvačianska dolina - louka před mlýnem Oblazy.

Kvačianska dolina - roubený mlýn Oblazy.

My si ještě dopřáváme regeneraci v Bešeňové, odkud odjíždíme se zavírací dobou, tedy před půl devátou. Na místo srazu u potravin paní Nadi dojíždíme až za tmy, ale naštěstí je ještě otevřeno, takže symbolický nápoj už několika ročníků tatranských expedic – jedinečný horec – si objednat můžeme. K tomu kupujeme pivka a usazujeme se v krytém posezení za stánkem, kde mohutně debatujeme o zážitcích právě uplynulého dne.
Za dokonalé tmy se vracíme k Jurově chatě a provádíme přípravy na noční steak-párty! Díky péči Čenicha máme totiž nefalšované naložené hovězí steaky – pro každého dvě flákoty. Ve chvíli už plápolá v rožništi za chatou oheň a za necelou hodinkou už je žhavého uhlí tolik, že Čenich může začít mohutně rožnit. Ani nemusím zdůrazňovat, že hovězí pochoutka byla jedinečná a nemůže snad nikde jinde chutnat tak výtečně, jako tady v Tatrách na břehu Belé...
Spát jde každý dle svého uvážení, ale vzhledem k absolvovaným trasám a námaze se moc přes půlnoc neponocuje.

Úvodní přehledka v podání Čenicha a Emana: hřeben Baníkova.

Šerpové: Tri kopy & Baníkov (zaznamenal Pilňík)
Probouzíme se dobře vyspaní v sobotu po 8. hodině ranní a na hecířskou otázku "Tak co, dáme dneska Baníkov?" se kupodivu po včerejším náročném dni chytá Čenich a Eman. Po rychlé snídani, hygieně a sbalení batohů, v nichž většinu váhy tvoří voda a minerálky, vyrážíme kolem deváté hodiny Trnkáčovo autem k výchozímu bodu - parkovišti v Žiaru. Čenich geniálně naviguje přes Liptovský Hrádok po silnicích, které v mapě ani nemáme zakreslené - jedeme podle turistické padesátky, která na jihu končí těsně pod Podbanským. Po chvíli Čenich zjišťuje, že na plánovanou podvečerní návštěvu termálů má sice ručník, plavky však nikoli. Začíná tedy telefonicky rozjíždět akci "nechte plavky na recepci".
Na začátku Liptovského Mikuláše odbočujeme směr Žiar a pokračujeme až na parkoviště (870 m.n.m.), kde za mírný poplatek necháváme auto ve stínu mohutných smrků. Je půl desáté a opět hic, ideální čas nástupu jsme už dávno prošvihli, a proto vyrážíme ostrým tempem po modré značce směr Žiarská chata. Značka se po chvíli odklání od silnice na lesní stezku, my však pokračujeme z časových důvodů stále po silnici a v 10.40 dorážíme k chatě. Asi 500 metrů pod ní jsme si ještě stačili všimnout v korytu potoka pozůstatků mohutné laviny v podobě vyvalených a zpřelámaných stromů, z nichž některé jsou jako sirky zapíchlé ve vrstvě sněhu vysoké místy až ke třem metrům. Zjišťujeme, že při troše drzosti jsme mohli autem vyjet až k chatě a tím ušetřit celkem asi 11 km z parkoviště k chatě a zpátky - od chaty k parkovišti se budeme totiž vracet stejnou cestou.
U Žiarské chaty (1325 m.n.m.) krátce odpočíváme a v 11 hodin vyrážíme po modré a zelené značce směr "Rázcastie pod Homolkou". Pokud vše půjde podle plánu, měli bychom udělat asi sedmihodinový okruh a v podvečer se vrátit zpátky k chatě. "Homolka" se tyčí přímo nad chatou a my ji musíme obejít, stoupáme mezi klečí po prosluněném svahu, místy dosti prudce, osvěžujeme se v četných bystřinkách a nějak se nemůžeme dopočítat "Troch kop" (2136m.n.m.) - vidíme jich totiž nějak víc. Jasně však dokážeme identifikovat "Smutné sedlo" a zdá se nám značně vzdálené. Emana začíná zlobit kyčel, proto zvolňujeme a děláme přestávky. Na rozcestí se odděluje zelená značka, které pokračuje přes "Žiarske sedlo" na hřebínek mezi Jamnickou a Račkovou dolinou. My se však držíme stále modré a přes suťoviska vytrvale stoupáme směr "Smutné sedlo". Tentokrát přichází krize na Pilníka, avšak i přes častější přestávky docházíme krátce po půl jedné do "Smutného sedla" (1963 m.n.m.) k rozcestníku s červenou značkou.

Nádherné řetězové úseky na hřebenovce Baníkova.

Doprava bychom po hřebeni došli přes "Plačlivé", "Ostrý Roháč" a "Volovec" až do "Bystrého sedla", my však ve 13.00 vyrážíme vlevo, využíváme první řetězy a prudce stoupáme na "Přední kopu", též "Kopku". Po ní následuje první, druhá a třetí kopa a nakonec ještě "Hrubá kopa" (2168m.n.m.). Nacházíme se v nejhezčí, avšak technicky nejnáročnější části dnešního výletu. Od "Smutného sedla" až po "Baníkov" jdeme po hřebeni po rozeklaných skaliskách, přes jednotlivé vrcholky pomocí řetězů opakovaně stoupáme a klesáme s výškovými rozdíly kolem padesáti metrů a těžce hledáme nejlepší cestu - půjdeme po vyšlapané cestičce s jemnou sutí, po kamenech nebo přímo po skále? A kde je sakra ten řetěz? Někde musíme po skále stoupat či klesat kolmo, jinde je řetěz veden po hladké skále z boku nad 400 metrovou hlubinou... Kde to jde, zastavujeme a kocháme se nádhernými výhledy - přímo na severu pod námi jsou "Roháčské plesá" s vodopádem, na jih koukáme dolů na "Žiarskou chatu", na východě na dosah ruky vidíme "Ostrý roháč", za ním včerejší "Bystrou", jasně vidíme typickou čepičku "Rysů", "Kriváň" a na obzoru vystupuje z oparu "Jahňací štít", o který jsme se neúspěšně pokoušeli loni. Potkáváme další výletníky, někdy je to fakt síla - dva namakanci s velkou ledvinkou na pití po hřebeni v teniskách, trenýrkách a tričku doslova běželi!!!
Na "Hrubé kopě" chvíli odpočíváme, pak klesáme dolů do sedla a čeká nás závěrečný, táhlý a náročný výstup na "Baníkov". Už už to vypadá, že jsme nahoře, ale ne - další skalka, další řetěz, a hezky po čtyřech. Konečně po 15. hodině dosahujeme vrcholu Baníkova ve výši 2178 m.n.m. I přes sílící vítr si tyto chvíle zaslouženě užíváme, Eman vytahuje vrcholové pivko. Zatím jsme zde sami, o deset minut později přichází manželský pár, který prosíme o společnou fotku a pomalu se chystáme na sestup. Opouštíme červenou hřebenovku a o chviličku později docházíme po zelené do bezejmenného sedélka. Čeká nás další, dnes už poslední výstup, tentokrát na "Príslop" (2143 m.n.m.), odkud už poměrně prudce klesáme do "Jalovského sedla" (1858m.n.m.) a dál už kosodřevinou okolo "Šarafiového vodopádu" až k chatě, od které jsme před více než šesti hodinami vyráželi. Těsně před ní ještě navštěvujeme pietní místo, symbolický hřbitov se jmény obětí této části Tater. Nejstarší zápis byl z roku 1911, celkový počet obětí se jistě blíží stovce a pokud je uvedeno ono tragické místo, je to většinou Baníkov a Tri kopy... Chvíli v tichosti postojíme a shodujme se, že kdybychom sem zašli před cestou nahoru, asi bychom si to řádně rozmysleli. Za mokra musí být naše dnešní trasa jistě téměř neschůdná.
Před půl šestou sedíme v "Žiarské chatě", dáváme pivka na doplnění tekutin a po necelé hodince vycházíme po asfaltce směrem k autu. Vidíme, že dnešní návštěvu termálů nestíháme a Čenich je zvědavý, jak to dopadne s akcí "plavky na recepci". K autu docházíme pět minut před půl osmou a přemýšlíme, kde bychom se tak mohli osprchovat. Dnešní velmi teplé povětří (i nahoře bylo přes 20 stupňů) na nás zanechalo stopy a do ledové řeky se nám nořit fakt nechce. Přichází však Čenichův spásný nápad - zkusíme nějaký hotel nebo penzion! Samozřejmě to nechceme zadarmo, avšak i přes Čenichův vrozený šarm uspějeme s prosbou o sprchu až na čtvrtý pokus. Osvěženi nasedáme do auta a míříme k oblíbenému občerstvení u Kokavského mostu na panáčka Hořce. Tam Pilník vysazuje Emana s Čenichem a jede zaparkovat auto k chatě, kde se setkává s druhou partou a společně s nimi se vrací zpátky.

Nad Smutnou dolinou, v pozadí Ostrý Roháč a Plačlivô.

Baníkov - vrcholová fotka.

Neděle 13.6.2010
Poslední ráno v Tatrách bývá jako vždy pohodové: tedy buzení až kolem osmé hodiny, krátká snídaně a nástup na úklid chaty. Ten se nám daří ukončit kolem desáté hodiny. A nakonec nástup na tradiční závěrečnou fotku, kterou letos koncipujeme u místa, které nám předchozí večer přineslo tolik dobrot – u kamenného rožniště za chatou.
Kolem půl jedenácté se vydáváme na cestu k domovu. Akorát před polednem dojíždíme k osvědčené ovčí salaši před Ružomberokem, kde si dáváme ovčí speciality. Někteří to ale trochu přehnali a po syté polévce nejsou schopni do sebe nasoukat hlavní jídlo :-) Po obědě a nákupu ovčího sýra se naše vozy opět rozdělují a domů už jedeme sólo. Návrat do Třebíče kolem 18 hodiny v podvečer.
I když absolvované túry byly tentokrát hodně náročné a někteří si skutečně "sáhli na dno", v pořadí již šestá expedice do Tater se tedy nebývale vydařila, a to především díky výbornému počasí, dobře zvoleným trasám a především – díky skvělé a sehrané partě!

Společná závěrečná fotka účastníků akce Tatry 2010.

Zajímavosti a odkazy:

Roháče na serveru Treking: www.treking.cz/regiony/rohace.htm
Prosiecká a Kvačianská dolina na serveru cestovani.idnes.cz
Žiarská chata: www.dolinky.szm.com/chata.htm

Délky túr (i když měřit v Tatrách vzdálenosti je poněkud ošemetné):
Túra na Bystrou: 23 km,
Prosiecká a Kvačianská dolina: 19 km,
Túra na Baníkov & Tri kopy: cca 20 km.

Nejvyšší bod akce: Bystrá (2248 m n.m.) - nejvyšší vrchol Západních Tater .
K orientaci poslouží mapa VKÚ Harmanec Západné Tatry - Podbanské, Zverovka č.3 1:25.000.

(zapsali Kotel & Pilňík, foto Kotel & Eman, video Kotel)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.