Středa-neděle 12. - 16. června 2013
Trasa:
Autem: Třebíč – Brno - Trenčín - Žilina - Ružomberok - Podbanské
Program: ve čtvrtek výlet na Predné Solisko, v pátek přechod Tater sever-jih z Javoriny na Sedielko a Malou Studenou dolinou, v sobotu výlet do Oravice a na Juráňovu tiesňavu.
Účastníci: Pedál, Smolda, Kotel, Čenich, Jarmil, Eman, Trnky, Pilník, Burdych, Karel.
Počasí: výborné; polojasno, slunečno, kolem 22°C.

Již deset let uplynulo od první akce v Tatrách, jejíž základna je na oblíbené chatě našeho kamaráda Jury v Podbanském. Sice ne desátý ročník (výpravy měly přestávky), ale i tak je to úctyhodná řádka let, během nichž jsme prošli spoustu zajímavých a náročných túr a zažili i spoustu legrace. Když to zrekapituluji, akce v Tatrách jsme podnikli takto (uvedeno vždy se stěžejní výpravou, která znamená symbol daného ročníku):
2003 – výstup na Kriváň
2005 – Ostrý Roháč
2006 – Furkotská a Mlynická dolina
2008 – Rysy
2009 – Svišťovka a Ostreva
2010 – Bystrá
2011 – Bielovodská dolina a Polský hrebeň
2012 – hřeben Otrhance
a co jsme připravili v roce 2013...?
Inspirováni zřejmě nejkrásnější túrou z předloňského roku (přechod Tater přes Polský hrebeň) jsme s Pilníkem naplánovali neméně náročný podnik, spočívající v přechodu o něco východněji – neméně pěknou Javorovou dolinou na nejvýše turisticky přístupné sedlo v Tatrách: Sedielko. A abychom si Tater náležitě užili, přednesl Eman pár dní před odjezdem dobrou myšlenku: "a nepojedeme už ve středu?" Počasí bylo hlášeno velice přívětivé, takže se dvě třetiny osazenstva dohodly skutečně již na středeční odjezd, což se ukázalo velice prozíravé. Tento rok jsme měli totiž snad nejlepší počasí ze všech ročníků, takže se prodloužení výpravy o jeden den vyplatilo.

Středa 12. června
Menší problém však nastal s našimi dopravními prostředky. Osvědčené velkoprostorové firemní velkovozy typu Pedálova "uhláka" nebo Trnkáčova "busu" (oba shodně pro až šest osob) byly letos mimo provoz, takže jsme se museli operativně dohodnout na přistavení osobních aut. Vozový park tak letos tvořily: Emanovo Picasso, Trnkyho Oktávka a Burdychova Toyota. První dva uvedené vozy, resp. jejich řidiči, mohli odjet už ve středu a k nim se našlo hned několik spolujezdců, takže z Třebíče odjíždíme ve středu odpoledne v tomto složení: picasso – Eman, Kotel, Jarmil; oktávka – Trnky, Pedál, Karel. Zbytek holt přijede zítra po splnění pracovních povinností, Smolda potom sólo na motorce.
My s Emanem vyjíždíme kolem třetí hodiny a směřujeme osvědčenou trasou na Uherské Hradiště a Starý Hrozenkov, kde se stavujeme na benzince na kávu. Úplnou náhodou zde potkáváme partu jiných známých Třebíčáků, kteří jedou na Strážovské vrchy. Po odpočinku pokračujeme na slovenskou dálnici k Trenčínu a dále na Žilinu a Martin. Od Ružomberoku už jedeme potmě a do Podbanského dojíždíme krátce po deváté hodině večerní. Chvíli nato se u chaty setkáváme s osádkou druhého (Trnkyho) vozu. Chatu uvádíme do provozuschopného stavu (puštění elektriky, vyvětrání), posléze vybalujeme a zabíráme naše tradiční místa v podkroví. Pedál nás jen upozorňuje na jednu závažnější závadu: "Bacha, je nakloněná kadibudka, budeme si muset udělat zítra brigádu." Nefunkčnost tohoto veledůležitého zařízení spočívá v tom, že vydatné deště podemlely jámu a překlady, na kterých bouda sedí. Oprava snad ale nebude složitá.
Zhruba do půlnoci sedíme dole v chatě, konzumujeme naše dobroty (uzeniny, sýry, slivovička) a spřádáme plány na zítřek. Zatím je nás jen šest, takže naše kolegy, kteří přijedou až zítra večer, nemůžeme ochudit o nějaký významný výšlap. Je tedy nutno podniknout nenáročný program, který lze uskutečnit prakticky kdykoliv. Domlouváme se tedy, že zítřek bude pohodový: vyjedeme auty na Štrbské Pleso a odtud lanovkou na Solisko. Pak už jdeme na kutě.

Z výstupu na Solisko, v pozadí Kriváň.

Na Prednom Solisku, nad Mlynickou dolinou.

Čtvrtek 13. června : výlet na Solisko
Ráno se budíme kolem osmé hodiny. Po důkladné snídani se balíme a od chaty vyjíždíme auty až těsně před desátou hodinou, čili na Štrbském Plese jsme za půl hodiny svižné jízdy. Auta parkujeme až u hotelu FIS. Několik let jsme tu nebyli, takže porovnáváme, kolik zde přibylo všemožných stavbiček, především stánků s občerstvením. Náš oblíbený "krmelec" tu ale zůstal. První naše kroky směřují do místního infocentra, kde lze zakoupit lístky na lanovku. No lístky... udělali zase nějakou změnu, takže namísto lístků se kupují nějaké magnetické karty (záloha 2€), které lze potom libovolně dobíjet jízdným na lanovky. My si předplácíme jen jednosměrnou jízdu na Solisko za 9,50 €. Stanice lanovky je o kus dál v lese, takže se nějak rozptylujeme a zmatkař Jarmil se nějak "zapomněl" dole, zatímco my už lanovkou uháníme nahoru. Není ale kam spěchat, takže se posléze všichni setkáváme na Chatě pod Soliskom (1840 m n.m.), kde si na terase dáváme pivko.
Podle mapy, i při pohledu zezdola od Štrbského Plesa, by se zdálo, že dojít od chaty na vrcholek Predného Soliska by byla brnkačka, ale tady od chaty je vidět, že to bude výstup na poctivou hodinku. Po červené značce na přístupný vrcholek nás totiž čeká solidní krpál. Značka je pouze jednosměrná na Predné Solisko, dále hřeben Solísk už není turisticky přístupný. Teoreticky by se po něm dalo dojít až na sedlo Bystrá lávka, které jsme přecházeli před lety. Po posilnění tedy vyrážíme nahoru. Kamenný chodník se klikatí po úbočí a jelikož nejsme rozchození, co chvíli se vydýcháváme. Kupodivu je tu dnes velký provoz turistů, spíše těch svátečních, kteří využili lanovky a na Predné Solisko si vyšlápnou jako na nejlépe dosažitelný a výhledově vděčný vrchol v Tatrách. No, vrchol... je to spíše skalka. Nám výstup zabírá více jak hodinku, protože se posléze začínají otevírat pěkné pohledy zejména do Mlynické doliny s vodopádem Skok, takže co chvíli zastavujeme a obdivujeme nádherné výhledy, jako z letadla.
Vrcholové skalky Predného Soliska s panoramatickou deskou dosahujeme kolem 12:15. Jdeme se "uklidit" někam do závětří, kde si můžeme v klidu sednout ke svačině. Znatelně se ochladilo, takže si oblékáme větrovky. Tady ve výšce 2117 m n.m. jsme přesně pod hranicí řídké oblačnosti, která tvoří dosti výraznou pokličku. Přesto jsou výhledy opravdu velkolepé. Obdivujeme již zmíněnou Mlynickou dolinu se Skokom a vzpomínáme, jak jsme tudy kdysi procházeli od sedla Bystrá lávka. Na druhé straně je zase pěkně vidět do začátku Furkotské doliny, kde se mezi kosodřevinou hezky vyjímají Furkotská plesa a nad hřebenem Ostré veže se pyšně vypíná typický vrcholek Kriváně. I daleké výhledy do podtatranské kotliny a na pásmo Nízkých Tater jsou nádherné.
Po svačince přemýšlíme jak dále. Sestupová cesta by měla vést tou samou trasou, ale některé (zejména Trnky má dnes spoustu sil a bujnou fantazii) napadají rozličné varianty sestupu, které rozhodně nejsou v souladu s návštěvním řádem Tanapu. Prý by nebylo špatné pokračovat dále po hřebeni Soliska až na Bystrou lávku: "Hele, vždyť támhleten děda odtud právě jde!" ukazuje Pedál na horského vlka, který sestupuje do blízkého sedýlka odkudsi z mlhy po sotva znatelné pěšince. Kotel nadšení poněkud brzdí, jelikož už je pozdě a kdovíjaký dále bude terén. Zbytek osazenstva se ale vrhá odhodlaně mimo značenou trasu. Sedýlko se sice zdálo na dosah ruky, ale jak už to v horách bývá, zdání hodně klame, takže po krkolomném sestupu po skalách a dosažení kýženého sedýlka všichni naznávají, že to nemá smysl a raději se pokusíme o sestup žlabem do Furkotské doliny. Opět se vše zdá "na dosah ruky", jako bychom do doliny měli pohodově sejít během deseti minut. Ale tak drsný krpál v tak obtížném terénu jsme snad ještě nešli! V suťoviscích a po kamenech se štracháme více jak půlhodinu. Jakmile dosahujeme travnatých louček a pásma kosodřeviny, máme konečně vyhráno. Odtud je na turistický chodník pár kroků. V těchto místech ale ještě platí sezónní uzávěra, takže nasazujeme rychlý krok a směřujeme po žluté značce dolů. Po chvíli míjíme odbočku modré značky (rozcestník Škutnastá polana – 1710 m n.m.), která by nás dovedla k Chatě pod Soliskom k horní stanici lanovky. Zde to dobře známe, kdysi jsme tudy šli. Ale tentokrát půjdeme pěšky až na Štrbské Pleso. Ještě notnou chvíli prochází náš chodníček kosodřevinou, pak se už ale objevuje les, nicméně na rozcestí s magistrálou nám to trvá ještě dobře třičtvrtě hodinky.
Na Rázcestie pod Furkotskou dolinou (1457 m n.m.) docházíme v 15:15, podlézáme závoru, která vyznačuje sezónní uzávěru a usedáme na klady ke chvíli odpočinku. Odtud už nás povede červená značka po daleko lepší cestě, než byla ve Furkotské dolině. Brzy dosahujeme prosluněných holin za areálem Štrbského Plesa, které zde stále zůstávají (a ještě dlouho budou) po pověstné větrné smršti, která zasáhla Tatry v listopadu roku 2004. Nicméně je vidět, že se má čile k světu odolnější přirozený podrost – takže zdejší končiny máme i s odborným lesnickým komentářem od Karla. Asi se ještě dožijeme toho, až zde opět bude les.

Štrbské pleso.

Samotné Štrbské Pleso se nám schovává za terénní vlnou, akorát vykukují skokanské mostíky. Po chvíli narážíme na zkratku a konečně mezi stromy vidíme poklidnou hladinu plesa. Napojujeme se na okružní promenádu, která je vyspaná štěrkem a dokonce ji lemuje i veřejné osvětlení. Takže z pustiny zase skok do civilizace a mezi sváteční turisty. Vydáváme se vlevo a docházíme ke sportovnímu areálu. Tím dnešní pohodový výšlap můžeme ukončit kolem 16 hodiny. Jelikož je ještě relativně brzy, usazujeme se k jednomu ze stánků a doplňujeme hladinu tekutin. Pedála a spol. ještě posléze láká terasa hotelu FIS s nabídkou chutné polévky.
K Podbanskému odjíždíme tedy asi o hodinku později. Na chatě ještě opravujeme nestabilní kadibudku. Sice jsme tuto kratochvíli chtěli nechat našemu autorizovanému inženýrovi projektantovi Čenichovi, ovšem ten má přijet až večer a na některé jde už nutkání k zásedu, takže usuzujeme, že na opravu musí stačit Kotlova stavební průmyslovka a Pedálova instalatérská firma. Zpevnili jsme kamenný základ, na němž leží překlady nesoucí celou konstrukci a bylo hotovo. Po dobře odvedené práci je třeba se pořádně posilnit, takže odjíždíme k nedalekému a oblíbenému stánku paní Nadi u Kokavského mostu, kde je k mání (kromě piva) i tradiční tatranský horec. Tady nás později nacházejí naši kamarádi, kteří měli odjezd z Třebíče až dnes, t.j. osazenstvo Burdychova kombíka: Burdych, Pilník a Čenich. Nakonec partu doplňuje Smolda, který přijel na motorce. Tím je nás deset a po dnešním dni "na rozchození" můžeme realizovat zítřejší naplánovaný přechod Tater. Kdo se v bufiku u Kokavského mostu zase "rozjel", byl kdo jiný než Trnky. S postupující tmou se vytratil, údajně někam pro cigarety. Zcela logicky na cestě do Pribyliny zabloudil, takže jeho návrat byl poněkud komplikovanější. Posléze se ho vydal hledat Karel, ale ke vší smůle na zcela opačnou stranu k Podbanskému, takže došel až k luxusnímu hotelu Permon. Zde prý sice bouřila Trnkyho oblíbená diskotéka, ale zachránce Karel zde narazil pouze na několik mafiánů a Rusek snažících se notovat v rytmu karaoke.

Pátek 14. června: přechod Tater přes Sedielko
Budíček na stěžejní túru jsme vyhlásili na rekordně brzkou hodinu – na 3/4 na pět. Protože hned po páté hodině je třeba vyjet auty směr Starý Smokovec, což je skoro hodinka cesty. Čas odjezdu od chaty musíme bez diskusí dodržet, protože ve Smokovci jsme vázaní na autobus, který nečeká. Dnešní těžké výpravy se nás účastní jen sedm. Pedál se Smoldou již dopředu kvůli zdravotním handicapům avizovali lehčí program a přidá se k nim i Trnky, který cestu na chatu našel až nad ránem. Zřejmě si zvolí výlet do národního parku PIENAP (Pieniny), ale o tom nám poreferují až večer...
Naše "těžká skupina" tedy uhání do Starého Smokovce, kam přijíždíme na čas, ještě před šestou hodinou. Auta odstavujeme na prostorném parkovišti hned u autobusové stanice. Slunce sice akorát vyšlo, ale musíme zhodnotit, že teď po ránu je teda pěkná "kosa". Jasné nebe však předznamenává slunečný den. Bus přijíždí v 6:00 a my kupujeme jízdenky do Tatranské Javoriny. Vodič si neopomene připočítat cca 10 centů za "batožinu", ačkoli nevezeme nijak objemné batohy. Přesto činí jízdenka za osobu za necelé 2 eura. Pak se kodrcáme téměř hodinku okolo půlky Tater. Projíždíme extrémně dlouhou dědinu Ždiar a nahoře v sedle po dýchavičném výjezdu musí řidič na chvíli zastavit, aby zkontroloval stav vozidla. Do Javoriny, předposlední zastávky na trase, přijíždíme pár minut před sedmou hodinou.

Odpočivka v Javorové dolině.

Tatranská Javorina je zapadlá výspa na severním okraji Tater, prakticky jen pár domků, obchod, hospoda a pěkný kostelík rozestavěných okolo zátočiny silnice. O kilometr dále už je Polsko – a pokud se nemýlím, při vzniku republiky o tyto končiny probíhaly celkem vyostřené pohraniční spory, které musela vyřešit až čs. armáda. Z autobusu vystupujeme sami. U odbočky nás symbolicky vítá tabule Tanapu s velkou mapou a rozcestníkem (1018 m.n.), který optimisticky hlásá časové údaje zelené značky: Sedielko 5:15 hod., Téryho chata 6:15 hod., Starý Smokovec 8:15 hod. Ze zkušenosti víme, že bude potřeba něco přidat. Míříme do poměrně semknutého údolí říčky Javorinky, kam ještě zdaleka nedopadají sluneční paprsky, takže je zde citelný chlad. Dokonce i přes větrovky je cítit, jaká je tady po ránu pořádná zima. Nasazujeme tedy ostré tempo, ať se zahřejeme.
Úvodní půlhodinka je nadmíru pohodová. Kráčíme po asfaltové silničce, souběžně zde vede naše zelená a modrá značka. Modrá se odpojuje posléze na prvním rozcestí Pod Muráňom (1083 m n.m.), kterého dosahujeme v rychlém tempu v 7:15 . Jen tak pro zajímavost: modrá směřuje východním směrem do doliny Zadné Meďodoly pod samotné Belianské Tatry a dalo by se po ní dojít k Bielému plesu, čili jistě dobrý námět trasy na nějaký další ročník. Zato my budeme po zelené směřovat přímo na jih do Javorové doliny. Tady dole u řeky je stále chladivé přítmí, ovšem v průhledech v ose údolí se otevírá nádherný pohled na vysoké osluněné štíty, ještě poměrně vzdálené. Dle mapy určujeme, že vrcholy na horizontu nemohou být nic jiného než Jahňací štít, Kolový štít, dále vpravo snad Baranie rohy a Ladový štít. Dlužno podotknout, že tady od severu jsou na hřebeny Tater velice netradiční pohledy, a tak se názvy štítů neurčují moc jistě. Po levé ruce máme ohromné lesnaté srázy, které jsou ukončeny bělostnými skalisky Belianských Tater – vrcholu Muráňa. "Pánové, tak když se tak dívám na ten Jahňací štít – tam máme ještě manko. Tehdy nám nepřálo počasí," vzpomíná Karel na rok 2009, kdy nám výstup zhatil déšť. "Tak co takhle zejtra...?" hecuje Pilník.
Za mostkem se silnička stáčí k jihu, dokonce nás předjíždí i teréňák dřevorubců, kteří jedou do práce na rozsáhlou zabahněnou holinu, kterou o pár minut později musíme překonat. Dál už pokračuje cesta pro pěší, konečně nedotčená lesnickými traktory. Od Javorinky jsme se poměrně odklonili, více do úbočí Malého a Velkého Baboša, kteréhož holý vrcholek vidíme přímo nad námi. Vítaným místem pro první odpočinek a ranní svačinu je velká krytá odpočivka s lavicemi, přibližně naproti soutoku Meďodolského potoka a Javorinky. Údolí je v těchto místech poměrně odlesněné, takže na místo našeho tábořiště pěkně svítí slunce. Výhled máme už i na celý hřeben Belianek s typickými vrcholy Havranem a Ždiarskou vidlou. Po půlhodince odpočinku pokračujeme dále.

Zadná Javorová dolina.

Asi 1,5 hodiny další etapy svižné chůze vede stinným lesem, střídající malé travnaté polany. Několikrát se v serpentině vyšvihneme výše; i tak cesta stále mírně stoupá a my poznenáhlu nabíráme výškové metry. Stromy postupně řídnou a otevírají se lepší a lepší pohledy na okolní hřebeny a přiléhající boční doliny. Tak míjíme Čiernou Javorovou dolinu a Zelenou Javorovou dolinu. Pak konečně přichází pásmo kleče, čili se nacházíme v nadmořské výšce více jak 1400 metrů. Přímo před námi se zvedají do úctyhodné výšky hřebeny Javorových veží. Viděli jsme je prakticky už od rozcestí Pod Muráňom, ale to byly ještě pořádně daleko – nyní, po necelých třech hodinách pochodu, jsme se jim přiblížili úplně na dosah. Velmi pěkná scenérie je v místech, kde naše značená stezka překonává potok Javorinku po dřevěném mostíku a převádí nás tak na její pravý břeh. Z blízké morény Žabí Javorové dolinky spadá dolů v jasně zelené kleči dokonce pěkný vodopádek. Tato část trasy je opravdu hodně fotogenická.
Překonáním mostíku jsme víceméně dosáhli Zadné Javorové doliny. Ještě krátký úsek relativně po rovince (míjíme i nějaký měřicí přístroj) a konečně se dostáváme do kýžené táhlé zákruty, kde se celá dolina stáčí úplně na východ. Užuž by se zdálo, že kdesi vysoko vzadu bychom měli vidět Sedielko, ale zdání tady samozřejmě úplně klame. Na mapě se to nezdá, ale dolina stále uhýbá jakoby doleva a sedlo z těchto míst ještě vůbec není a nemůže být vidět. Začínáme taky výrazně stoupat, ubývá i kleče, až po chvíli jdeme v klasickém horském terénu plném kamení. Přímo před námi se tyčí skalní moréna, která bezesporu nahoře zadržuje Žabie Javorové pleso. Není ani vidět, kudy chodník morénu překonává, nakonec se stáčí ještě více doleva a obchází ji. Dáváme další odpočinek a svačinu, v tom krpálu toho začínáme mít dost.
Kolem 11. hodiny překonáváme morénu a obcházíme malé Žabie Javorové pleso (1878 m n.m.). Začínají se objevovat i první sněhové plotny. V těchto místech nás také předchází mladá dvojice (kluk s holkou), které jsme zahlédli kdesi za námi už pod plesem. Mají nasazeno ostré tempo, ale kupodivu je to slečna, která jej udává. My se naproti tomu celkem zpomalujeme, musím sebekriticky přiznat – hlavně Kotel :-) Horský terén dává dost zabrat, přece jen se taková túra nechodí každý měsíc. Naštěstí jsme ale sehraná parta, takže vždycky jde solidárně někdo s tím posledním. Zkouším dát ve srandě do placu extrémní variantu "co kdybych to otočil a šel zpátky na autobus, už mám dost". No samozřejmě, že by to byla srabárna :-)
Nad plesem se otevírají čím dál zajímavější výhledy. Jsme už totiž v samém závěru doliny a kousek nad sebou máme hranici 2000 m n.m. Tím pomalu překonáváme výškový rozdíl blízkých Javorových věží a v jejich rozsedlinách se nám otevírají výhledy dále na štíty do nitra Tater. Bohužel máme taky nad hlavami čím dál hustší pokličku oblačnosti, až jdeme nakonec v mraku. To je špatné, říkáme si, protože si ještě živě vybavujeme, jak do dopadlo před dvěma lety na Polském hrebeni. Tady je naštěstí oblačnost jen dočasná a rozhodně to nevypadá na déšť. Nad hranicí 2000 metrů už není nic než kamení a ostré skály. Ty divoké scenérie okolo snad ani nejde popsat. Nakonec necháváme Javorové veže doslova pod sebou. To už do Sedielka nemůže být daleko, ale kde sakra je! Pořád nekončící serpentiny a hřeben nevidět. Kdekdo už zatíná zuby, ten výstup snad nemá konce. Najednou se předvoj kdesi ztrácí. Házím uštěpačnou poznámku: "To snad nemá konec, to sedlo je snad v nekonečnu, já to asi fakt otočím." - "Vždyť už seš tady," chechtají se kluci z čela kolony usazení v závětří za kameny v nenápadném sedýlku se sporým porostem trav.

Zadná Javorová dolina, výstup na Sedielko.

Na Sedielku, pohled do Malé Studené doliny.

A taky jo! Vůbec se to nezdá, jakoby člověk musel furt někam nahoru, ale stačí udělat ještě dva tři kroky a ocitáme se na hraně nekonečné propasti a otevírá se nám pohled doslova do úplně jiné dimenze! Paráda! Je akorát přesně 13 hodin a my jsme konečně dosáhli nejvýše turisticky přístupného sedla v Tatrách – Sedielko, 2376 m n.m.! Z Javoriny sice poctivých šest hodin túry, ale máme radost, že jsme to zvládli. Necháváme si pár minut na štamprličku a samozřejmě na focení. A co že je to na druhé straně sedla? Impozantní pohled do Dolinky pod Sedielkom s Modrým plesom, do kterého spadají sněhové splazy. Dále je průhled do Malé Studené doliny a dokonce až kamsi do podtatranských nížin k Popradu, které jsou ozářeny sluncem. Zřejmě nejzajímavější je pohled na blízký Lomnický štít, který se vzhledem k malému rozdílu výšek (cca 250 metrů) se jeví téměř na naší úrovni. Při použití zoomu jsou na jeho vrcholku krásně vidět nejen budovy hvězdárny, ale i vyhlídkové plošiny se skupinkami lidí. Na další meškání není čas, ještě toho máme dost před sebou. Ještě poslední pohled na stranu Javorové doliny: krásné výhledy až kamsi na Rysy, a hajdy na sestup na druhou stranu.
První z nás se začínají spouštět po řetězové stezce. Musíme pomalu po jednom, takže Pilník využívá situace: "Zkusím jít tady ještě kus po hřebínku k Široké veži," ovšem čas je jen na několik desítek metrů. Zato tam prý objevil perfektní bivaky vystavěné z kamenných zídek. Pomalu překonáváme prudký řetězový úsek a dostáváme se do míst, kde je stezka tvořena obrovskými stupni z klád a směřovaná do mnoha serpentin. Lézt nahoru, to musí být docela maso. Po chvíli se tento chodník a tudíž značka ztrácejí v souvislém sněhovém poli, které končí až kdesi hluboko u Modrého plesa (máme vše jako na dlani). Někteří mají z chůze po umrzlém sněhu asi obavu, tak se stáčejí více vlevo na skalky, ale to nebyl příliš dobrý nápad. Zamotávají se totiž do nepřehledného terénu. My poslední po vzoru Karla jsme to zkusili šusem po sněhu a kupodivu to za pomoci přískoků byl rychlý sestup. Po půlhodince tak můžeme od plesa sledovat, jak se kluci plahočí po skalkách mimo sněhové pole. Naštěstí si všichni našli cestu a tak děláme u Modrého plesa (2192 m n.m.) menší přestávku (čas 13:50). Díváme se ještě zpátky k Sedielku: už jsme teda pořádně pod ním! A ten chodník tvořený dřevěnými stupni je taky velice zajímavý.
Další naše trasa klesá k blízkému rozcestníku v kamenitém úbočí Dolinky pod Sedielkom. Na Rázcestí pod Sedielkom (2040 m n.m.) se odpojuje žlutá značka od pověstného Priečného sedla, které by se mělo nacházet vlastně kousek nad námi mezi Širokou a Žltou vežou. V neskutečně prudkém kamenitém svahu se však chodník ztrácí ve sněhu a nemůžeme zaboha odhadnout, do které průrvy vlastně vede. My musíme pokračovat po zelené, ale záhy se potkáváme s asi čtyřmi kluky, kteří na Priečné sedlo odbočují sníh-nesníh. To jsme tedy zvědavi, kudy půjdou. Po chvíli dosahují sněhu a je vidět, že jsou značně na rozpacích. Pak už musíme dále a ztratili jsme je ze zorného pole, protože náš chodník se přehoupává přes Pfinnovu kopu (2060 m n.m.).
A odtud se nám konečně otevírá další nádherný výhled: na Dolinu Piatich Spišských plies s Téryho chatou. Konečně civilizované místo! Spišské plesa jsou skutečně pěkná, jakoby rozházená ledabyle vedle sebe. K nim musíme sejít pořádný krpál, což už je zase jinačí nápor na nohy než při výstupu, nyní hlavně na kolena. Trvá nám to dobře půl hodiny, než sestoupíme k Prostrednému plesu. Zde musíme překonat zajímavou hrázku z kamení – a jsme na plošině poblíže Téryho chaty (2015 m n.m.). Tady je samozřejmě o poznání více lidí. Od Sedielka sem jsme potkávali pouze jednotlivce, zato k Téryho chatě si z Hrebienku udělá výstup spousta turistů. Zde ale mají většinou konečnou. Téryho chaty dosahujeme přesně v 15 hodin a jdeme se pořádně občerstvit.
Lokál je naštěstí poloprázdný a na kyselicu se nečeká dlouho. Dáváme si samozřejmě taky pivko, či tatranský čaj. V příjemném pohostinství chaty setrváváme si třičtvrtěhodinku. Vzhledem k tomu, že malá okna propouštějí málo světla, je zde přítmí a nejednoho z nás to svádí k poklimbávání. Proto je nejvyšší čas vyrazit na sestup Malou Studenou dolinou. Chata se postavená na horním prahu skalní morény a čeká nás od ní ostrý sestup po skalnatém závěru doliny. Chodník je promyšleně veden pod úbočím Žlté stěny a Prostredného hrotu a obcházejí se tu obrovské balvany, které se v pradávných dobách zřejmě zřítily z vrcholů do doliny. V serpentinách to jde dolů pomaleji, než jsme si zprvu mysleli, ale už to není takový záhul, než se drápat nahoru. Pak se stáčíme pod morénou u vodopádu, necháváme "Terynku" vysoko nad námi a pomalu přecházíme na obyčejný kamenný chodník na dně doliny, kde se objevuje první kosodřevina. Máme i tu poctu pozdravit se se starým kamzíkem, který se pase nedaleko od cesty. Neustále klesáme a po půlhodince už jsme v klasickém lese.

Kamzík pod Téryho chatou.

U Téryho chaty.

Další nejbližší chata na trase je Zamkovského chata (1476 m n.m.). Cesta lesem se samozřejmě táhne, takže chata se ne a ne objevit. Docházíme tam kolem půl šesté a nelze jinak, než se občerstvit na terase. Někteří si dávají pivo, někteří tatranský čaj, najdou se i tací, kteří mají ještě odvahu na panáčka. Pokud bychom chtěli stihnout poslední pozemní lanovku z Hrebienku do Smokovce, máme ale nejvyšší čas vyrazit, vždyť ze Zamkovského chaty se to ještě pořádně potáhne. Kotel s Burdychem a Jarmilem tedy vyrážejí v předstihu. Musíme v serpentině klesnout až do ústí Velké Studené doliny k Rainerově útulně, kde je významné rozcestí turistických chodníků. Přímo naproti sice posléze vidíme stavby na Hrebienku, ale Rainerova útulňa se jako malý modýlek krčí hluboko v údolí. Máme tedy co dělat.
Zdálo by se, že v těchto civilizovaných končinách už bude chůze rychlá a pohodlná, ale Magistrála je v těchto místech sestavena z obrovských hranatých balvanů, takže máme co dělat, aby nám nebrkaly nohy. Viděli jsme dokonce i velkou huňatou lišku, která si to bez okolků vykračovala proti nám a vůbec se nás nebála. U Rainerovy útulny čekáme na ostatní, kteří nás celkem svižně došli. Je 18:30 – poslední lanovka jede v sedm! To už je fakt na knop, takže v posledním úseku zařazujeme v rámci možností nejvyšší rychlostní stupeň. Tady se dá jít opravdu rychle, protože cesta je konečně zpevněná a pohodlná. Ve spěchu míjíme Bilíkovu chatu, jejíž střecha vykukuje kousek od cesty. Ani se dnes nepůjdeme zeptat, jestli přijede major Zeman.
Do moderního areálu Hrebienku docházíme pár minut před sedmou a to znamená, že pozemní lanovku stihneme. Jízdenky si jdou ale kupodivu koupit jen Burdych a Kotel, ostatní se hrdinně vydávají na závěrečnou etapu dolů do Smokovce po svých – všechna čest! Všichni se tedy opět scházíme až dole ve Smokovci na parkovišti a tím můžeme zakončit dnešní mimořádně náročnou, zato však velmi krásnou a jedinečnou túru. Jsme rádi, že jsme trasu zvládli bez ztráty kytičky a její náročnost může v kostce vyjádřit například Burdych: "Na konci už jsem skučel jako pes." Jen pro rekapitulaci údaje z našich GPS: zahájení v Javorině v nadmořské výšce 1018 metrů, nejvyšší bod Sedielko 2376 m n.m., cíl ve Starém Smokovci v 1010 m n.m. a kdo šlapal poctivě až dolů a nesvezl se lanovkou, může si připsat 23 kilometrů ve velmi náročném horském terénu. Jsme opravdu moc rádi, že s přibývajícími roky jsme tuto trasu zvládli.
Nezbývá, než osedlat naše vozidla a vyrazit směr Podbanské, kam přijíždíme o necelou hodinku později. Scházíme se s Pedálem a spol. u bufetu paní Nadi, kde je dnes opravdu narváno. Nakupujeme slíbenou zeleninu a odebíráme se na chatu, kde se rozjíždí první letošní grilovačka, kdy budou na jídelníčku Pilníkovy klobásky z Hospříze. Usedáme kolem ohniště i na posezení před chatou a Pedál se Smoldou nám líčí zážitky z jejich pohodového výletu, pro který si nakonec zvolili Pieninský národný park s památkami jako je Lubovnianský hrad, Červený Kláštor a jízdu na pltích po Dunajci. Trnky se po nočním dobrodružství sice zotavil, ale na výletě již nechyběly jeho tradiční perly.
Závěr dnešního večera byl tedy vynikající a zvláště hospřízské klobásky. Nezbylo než odkrýt plán na zítřejší den, který bývá vždy pohodovější: podobně jako předloni se nám podařilo na mapě najít jednu zajímavou soutěsku pro krátkou půldenní výpravu. Nachází se na odvrácené straně Západních Tater u Oravice. A navíc je v této obci i obecní termální koupaliště, takže hned po výšlapu se můžeme v místě osvěžit a nemusíme jezdit do drahé Bešeňové. Tím tedy končíme dnešní náročný den a odcházíme postupně do hajan.

Z výletu Pedála, Smoldy a Trnkyho do Pieninského národného parku...

Pltě na Dunajci.	PIENAP: Tri Koruny (Trzy Korony)
Lubovniansky hrad.	Prohlídka hradu

Sobota 15. června : Juráňova tiesňava u Oravice
Dneska nás čeká poměrně pohodový den, takže ráno nikam nespěcháme a vyrážíme na cestu kolem deváté hodiny. Opět bude určitě krásně, slunce svítí od rána a teplota jde taky nahoru. Jediná nevýhoda dnešní výpravy spočívá v poměrně velké vzdálenosti jízdy autem, musíme ujet zhruba 70 km, i když se lokalita vzdušnou čarou nachází celkem nedaleko (ovšem přes hory). Vměstnáme se tedy do dvou aut a vyjíždíme na Pribylinu a dále po dálnici na Liptovský Mikuláš, kde sjíždíme do města a okolo Tatralandie jedeme po severní straně Liptovské Mary. Pak odbočujeme na Zuberec a blížíme se k zalesněným kopcům, které musíme překonat po moderně vedené silnici. Šplháme se do mnohých serpentin. Objíždíme vlastně Kvačianskou dolinu, kde jsme byli na výpravě před několika lety. Pak sjíždíme do Zuberce, ale ještě je to nutný kus do Oravice.
Na okraj této malé obce na pomezí Liptova a Oravy dojíždíme kolem desáté hodiny. Všechny důležité záchytné a orientační body se nachází na počátku dědiny. Tedy parkoviště za symbolická 2€, koupaliště a především krytý bufik, který právě otevírá. Ani se nestačíme vymotat z aut a Trnky už sedí na lavici pod paravánem a slopá první dnešní pivečko. Bude to tu jistě příjemné, obsluha je ucházející a mladý boreček mohutně zatápí pod velkým cikánským kotlem – dnes bude zkrátka kotlíkový guláš a bude ho dost pro všechny. Nelze jinak, než v tomto horkém dopoledni pořádně doplnit hladinu tekutin, takže na pěší trasu vyrážíme až za notnou chvíli, či spíše až za hodinku.
Okolí této příjemné obce je krásně orámováno okolními horami, přímo nad areálem koupaliště se vypíná sjezdovka, a zcela jistě nás zaujímá necelých 1700 metrů vysoká hora Osobitá. Nejedná se o žádné velehory, ale krásné zalesněné vrchy, jejichž nejvyšší partie jsou již jen zatravněny. Hlavní orientační rozcestník s mapou se nachází nedaleko bufiku u odbočky účelové komunikace směrem do zalesněného údolí říčky Oravice. Odtud tedy vyrážíme na cestu po červené značce. Zprvu jdeme asi 2 kilometry po asfaltu. Cestu lemují střídavě lesíky, loučky a remízky. O kus dál je dokonce salaš a pastva s ovcemi s možností občerstvení. Údolí je poměrně otevřené, takže se nabízejí stále hezčí pohledy na blízkou Osobitou, anebo vzdálenější hraniční vrchol Bobrovec, který je teoreticky podle mapy dosažitelný. Aby to nebyl Pilník a nezačal hecovat: "Tak kdo má zájem, vezmeme to až na Bobrovec!" Samozřejmě, že pár extrémistů by se zase našlo – nechci jmenovat například Emana a Čenicha, ale bohužel na tak náročnou túru už je hodně pozdě. A navíc jsme později zjistili, že výstupová značka na vrchol byla stejně zrušena.
Po asfaltce po chvíli docházíme na rázcestí Pod Šatanovou (820 m n.m.) kde značka od silničky uhýbá vpravo a po mostku překonává potok. Vycházíme na rozlehlé lučiny, jejichž středem je značka vedena. Po dalších patnácti minutách dosahujeme okraje lesa s odbočkou žluté značky, po které si lze cestu zkrátit a vynechat tak průchod tiesňavou. My samozřejmě pokračujeme dále k blízké odpočivce a začátku naučné stezky Juráňova tiesňava. Tabule a závora přes cestu nás upozorňují na sezónní uzávěru, která platí do 15.júna (včetně), to je právě dnes. Jelikož se na odpočivce nachází nějací starší turisté, Pedál nahlas prohlašuje: "Přátelé, dovolte, abych slavnostně otevřel pro letošní sezónu zdejší stezku," a pouští nás symbolicky do "zakázaného pásma". Jak jsme se ale přesvědčili dále, tiesňavou dnes procházelo vícero skupinek turistů.

Průchod Juráňovou tiesňavou nedaleko Oravice.

Odpočinek v sedle Umrlá nad Juráňovou tiesňavou.

Chvíli nato se dostáváme do semknutého údolí. Skály se z obou stran čím dál více přibližují. Přecházíme bytelný mostek přes Juráňov potok a ocitáme se v těsné roklině, hluboké dobrých 30-50 metrů. Jen pro úzkou cestičku zbylo nad potokem místo – a někdy ani to ne. Na několika místech je stezka prosekána do skály, někde jsou dokonce řetězy, nebo pomocné dřevěné mostíky. Na několika místech nás zaujaly i dlouhé klády položené vysoko napříč přes koryto potoka. Později jsme se dozvěděli, že kdysi bylo koryto zakryté, aby se zde lépe mohlo dopravovat dřevo. Jak tak obdivujeme krásy tohoto poměrně neznámého koutu, napadá nás přirovnání ke známým tiesňavám Slovenského ráje. Opravdu je to zde velmi podobné, akorát zdejší Juráňova tiesňava nedosahuje přílišné délky, pouze zhruba jednoho kilometru. Přesto procházka jistě stojí za to.
Trasa je doprovázena několika tabulemi naučné stezky. Za tabulí s medvědy se už ale trasa chodníku odklání šikmo do svahu a po dvou ostrých zatáčkách docházíme vysoko nad údolí, do sedla Umrlá (980 m n.m.). Nachází se zde velká krytá odpočivka a několik lavic, čili toto pěkné místo využíváme k popolední přestávce a svačině. Ještě podle našich starších map je z tohoto významného předělu mezi Juráňovou a Bobroveckou dolinou zaznačena zelená značka vedoucí na hraniční sedlo Príslop a dále na vrchol Bobrovec, ale v současnosti je v terénu již bohužel kvůli ochraně přírody zrušena a někdejší odbočka zahrazena bytelnou závorou. Zde se tedy definitivně přesvědčujeme, že Bobrovec je již turisticky nepřístupný.
Po půlhodince odpočinku začínáme sestupovat po červené značce na stranu Bobrovecké doliny a zanedlouho dosahujeme asfaltové silničky vedené dole. Odtud směřujeme dále k severu po proudu Bobroveckého potoka a docházíme na velké polany s lesovnou. Ačkoli se podle mapy zdálo, že do Oravice je to kousek, šlapeme po asfaltu poctivou hodinku. Slunce je už pořádně vysoko, takže se těšíme na zasloužené lenošení na koupališti. K rozcestníku na okraji Oravice a tudíž k parkovišti a bufetu docházíme okolo 3/4 na dvě. V nohách máme slušných 9,5 kilometru, které jsme zvládli pohodovým tempem. Průchod tiesňavou, a vůbec celá trasa, se nám velice líbily, určitě je to pěkná alternativa pro nenáročný výlet v oblasti Západních Tater.

Tradiční sobotní grilovačka u Jurovy chaty v Podbanském.

Po dojití trasy bereme útokem místní rázovitý bufik a objednáváme kotlíkový guláš a pivko. Pak se jdeme vykoupat do blízkého termálního koupaliště. Toto bližší je obecní a platí se zde jednotné celodenní vstupné 5€. O kus dále přes řeku je ještě nějaký soukromý areál, kde jsou ceny srovnatelné například s Bešeňovou, a jak jsme si všimli, skoro nikdo tam nebyl. Zato obecní koupaliště je velice slušně zaplněno, ale zase ne tak, aby tam byla hlava na hlavě. Zázemí (šatny, sprchy, WC...) je na velice dobré úrovni, dokonce je v areálu několik možností občerstvení, což vítáme všichni a nejvíc určitě Trnky. Kvalita a čistota vody průměrná, teplota klidového bazénu kolem 37°C. Využíváme též četných lehátek okolo bazénu, přece jen se dá vždycky najít pár volných, a někteří dokonce začínají podřimovat. Na koupališti setrváváme asi do půl páté, pak se ve smluvenou hodinu začínáme slízat v oblíbeném bufiku u parkoviště. Jako prvního zde nacházíme Trnkyho jen tak v plavkách vesele popíjejícího pivečko. "Aleši, kdes nechal hadry? Bez čipu tě zpátky k šatnám nepustí," varujeme Trnkáče a několik ochotných rozjíždí záchrannou akci, aby se dostali zpátky přes bránu k jeho svrškům do šatny.
V podvečer odjíždíme zpět přes Zuberec k Liptovu a zpátky na chatu do Podbanského. Dnes večer bude hlavní grilovačka, však už máme v lednici přichystané maso! Rozděláváme oheň a po pořádném rozfajrování pahreby rozpalujeme kamennou desku a Čenich s Pilníkem flákoty začínají ládovat na rožeň. Jenom se oblizujeme, a co zbylo, z toho se dělá půlnoční polívka. I poslední večer se tedy velmi podařil a my můžeme hlavně konstatovat, že po všechny dny nám parádně vyšlo počasí, proto lze letošní ročník výpravy do Tater považovat za jeden z nejúspěšnějších.

Neděle 16. června
Po obvyklém velkém úklidu celé chaty i jejího okolí, řádném vypořádání nocležného a uzamčení, odjíždíme na dlouhou zpáteční cestu kolem desáté hodiny. I tentokrát se zastavujeme u Ružomberoku ve známé salaši Krajinka. A opět zde přibylo několik lákadel pro hladové strávníky, například pekárna na domácí pečivo. Lidí je tu však rok od roku čím dál více. Po půlhodinové přestávce se loučíme a pak už naše tři auta vyrážejí sólo na dlouhou cestu domů. Do Třebíče postupně dojíždíme v odpoledních hodinách.
Jak již bylo konstatováno výše, letošní ročník se mimořádně vydařil. V horách záleží vždy hlavně na počasí a to nám letos vyšlo bezezbytku opravdu suprovně. Po celou dobu pobytu svítilo slunce, ani jednou nekáplo. Též jsme si splnili další metu, a nebojím se říct přímo sen – podniknout náročný přechod Tater přes nejvýše položené turisticky přístupné sedlo Sedielko. Trasou a velehorskými scenériemi jsme byli opravdu nadšeni. Z důvodu velké náročnosti přechodu si všichni jeho účastníci zaslouží ocenění, vždyť nám při výstupu i sestupu nejednomu skřípaly zuby sebezapřením. Program oddechového dne do oblasti Oravice byl zvolen také velice dobře, škoda jen, že je to z Podbanského tak daleko. Osobně jsem zvědav, co za náročnou túru si vymyslíme na příští rok!

Společná závěrečná fotka účastníků akce Tatry 2013.

Zajímavosti a odkazy:

Nejvyšší bod akce: sedlo Sedielko 2376 m n.m..
K orientaci poslouží mapa VKÚ Harmanec Vysoké Tatry č. 2 1:25.000.

(fotil Kotel, Čenich a Pedál, zapsal Kotel)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.