Sobota 31. května 2014
Trasa:
Autem: Třebíč – Znojmo – Hevlín – Laa a.d. Thaya
Vlakem: Laa a.d. Thaya – Wien – Wiener Neustadt - Dreistetten
Pěšky: Dreistetten, zast.ÖBB (0 km, 350 m n.m.) – Starhemberg, zřícenina (2 km, 540 m n.m.) – Währingersteig, ferráta C / nástup (4,5 km, 530 m n.m.) – Hanselsteig , ferráta B / nástup (8 km, 650 m.n.m.) – Kohlröserlhaus / Felsenpfad, tur. chata (10 km, 900 m n.m.) - Große Klause - Waldeggersteig, ferráta A (13 km, 600 m n.m.) - Dürnbach, osada (14 km, 500 m n.m.) - Waldegg/Dürnbach, zast. ÖBB (15,5 km, 370 m n.m.).
Vlakem zpět do Vídně, pauza v Prátru a Laa/Thaya

Účastníci: Marek, Kotel, Pilník, Milan, Bizi.
Počasí: polojasno, přeháňka 16°C.

Do Rakouska na tradiční jarní výpravu na zajištěné skalní stezky jsme vyrazili již po sedmé! Za uplynulé ročníky jsme poznali dostatek ferrát, pokud dobře počítám, tak již osm. Při přípravě letošního ročníku jsme o to více přemýšleli, kam zamířit – a volba padla na starý známý a osvědčený Hohe Wand. A sice do jeho méně známé severní části, kterou jsme při jednom z prvních ročníků výprav pouze prošli v závěru trasy. Lokalita je dobře dosažitelná ze severní guttensteinské dráhy a hned v úvodu je okořeněna o možnost výstupu na rozsáhlou zříceninu hradu Starhemberg.
Stěžejním bodem byl výstup ferrátou Hanselsteig obtížnosti A/B na náhorní plošinu Hohe Wandu, pro odvážnější fajnšmekry pak předchozí lahůdka v podobě obtížnější ferráty C – Währingersteig, na krajním výchozu pohoří. A zpátky dolů jsme se vydali tajemnou roklinou Große Klause jejíž ponurost byla ještě umocněna krátkodobým zatažením oblohy a prudkou přeháňkou. I tak jsme si ale tuto výpravu do Rakouska velice užili a její závěr zakončili v zábavním parku ve vídeňském Prátru. Úspěch akce byl zaručen i díky výborné sestavě pěti účastníků, kdy se nám taktéž bezezbytku podařilo naplnit jízdenku ERT.

Jelikož letos vyrazíme na pěší putování ze severní (guttensteinské) trati, museli jsme přizpůsobit odjezd z Třebíče jízdnímu řádu rakouských drah. A nutno podotknout, že ta změna byla příjemná – z Wiener Neustadtu totiž nenavazuje přípoj na první ranní regionální vlak, takže jsme museli jet až tím druhým, který z Laa vyjíždí v 6:20. Pro nás Třebíčáky to znamenalo o hodinu pozdější vyjetí autem. Na cestu do Hevlína (80 km) si vždy raději rezervujeme cca 1,5 hodiny cesty. Letos jsme museli být časově ještě opatrnější, protože v Dyjákovicích je hlášena úplná uzavírka silnice II/408. Podařilo se nám vyhledat nejoptimálnější objížďku po místních komunikacích přes osadu Velký Karlov, takže cesta se nám snad ani moc neprodlouží. Z Třebíče tedy vyjíždíme o půl páté, letos Pilníkovým Volvem. U Alfy nabíráme Milana a poté ve Štěpánovicích Biziho. Cesta ubíhá velice rychle a dokonce ani ta objížďka nás příliš nezdržela a navigace dle mapy proběhla dobře. Do Hevlína přijíždíme tentokráte netradičně od severu od Hrabětic a tudíž nabíráme posledního účastníka Marka u nich před domem.
K nádraží v Laa/Thaya dojíždíme krátce po šesté hodině a můžeme si jít zakoupit jízdenku ERT do automatu. Zkoušíme zaplatit platební kartou (občas s tím byly problémy) a kupodivu úspěšně. Bohužel, skupinová jízdenka Einfach Raus Ticket opět podražila (35€), takže ve spojitosti s nevýhodným kurzem koruny její cena povyskočila už na 980 Kč. I tak je ale její využití na delší vzdálenost a v pěti lidech ještě velice výhodné. Po rozpočítání mezi pět účastníků vychází jízdné zaokrouhleně na kulantních 200 Kč na jednoho. Usedáme do horního patra "lasičky" a po chvíli se rozjíždíme k Vídni. Cestou nás provází pěkné počasí, hned v úvodu cesty ozdobené krásným pohledem na zříceninu hradu Staatz na vysokém kopci, který železniční trať obkružuje ze tří stran.

Stanice Wien Praterstern, osm hodin přesně - přestupovat!.

Do rakouské metropole dojíždíme před osmou hodinou a rozhodujeme se, ve které stanici přestoupíme. Marek navrhuje poněkud netradičně Traisengasse a hned také vysvětluje proč: někde v rohu nástupiště by se měla nacházet mikrokeška, kterou na svých četných cestách do Vídně ještě kupodivu neodlovil. Bohužel ale po bližším ohledání žádnou nenacházíme, zřejmě byla zrušena. Popojíždíme tedy hned následujícím vlakem na stanici Praterstern, kde přestupujeme ve Vídni nejčastěji. Zdejší nádraží má totiž výborné zázemí. Dole se nacházejí obchody (např. supermarket Billa), kde lze dokoupit proviant, případně v trafice nakoupit poštovní známky. Další regionální spoj na Wiener Neustadt přijíždí za zhruba čtvrthodinku. Nyní nás tedy čeká ještě hodina svižné jízdy na jih, nejprve okrajovými částmi Vídně, pak přes několik blízkých městeček a zhruba v devět hodin vystupujeme na moderním nádraží Vídeňského Nového Města. Zde máme opět několik minut na přestup a poté se zdejší lokálkou rozjíždíme vstříc zalesněným kopcům. Starý známý Hohe Wand (a mraky zahalený Schneeberg) jsme sice měli na dohled už z hlavní trati, nyní nám ale výhled na tyto velikány zakrývají lesy malého pohoří Fischauer Vorberg. Dobře si pamatujeme, že z plošiny Hohe Wandu se toto kapesní pohoří jeví jako "pásmo nízkých krtinců", zespoda však je jasné, že se jedná o pořádné kopce, výrazně převyšující rovinu okolo Wiener Neustadtu o více jak 200 metrů. I v tamních lesích se nachází síť turistických cest, tak třeba někdy by to byl vhodný tip pro pohodovou pěší výpravu.
Naše lokálka odbočuje v Bad Fischau na severní trať, poté podjíždí dálnici A2 a míří do údolí říčky Piesting, jehož svahy se čím dál více znatelně přibližují. Projíždíme Markt Piesting a vystupujeme o několik minut později na zastávce Dreistetten. Pojmenována je podle obce nacházející se ovšem o dost dále jižněji, už v kopcích tvořících předěl mezi Fischauer Vorberg a Hohe Wandem. Právě v tomto svém severním výběžku klesá Hohe Wand poměrně pozvolna do zalesněných nepřehledných roklí a kopcovitých pastvin okolo samotného Dreistettenu, což je v příkrém kontrastu s jeho jihovýchodním okrajem, modelovaného známým vysokým vápencovým útesem. Ale i k němu se dnes poznenáhlu přiblížíme...

Na pěší putování vyrážíme těsně před desátou hodinou dopolední a hned na úvod přecházíme po mostku dravou říčku Piesting. U protějšího malého průmyslového areálu nebo skladu odbočujeme vpravo a necháváme se vést turistickými značkami, jak jinak, velice nepřehledné rakouské provenience. Kromě cykloznačení č.43 se tu nachází stará dřevěná šipka "Herrgottschnitzerhaus", která pocestné směřuje k uvedené turistické chatě na severním výběžku Hohe Wandu, a kterou velice dobře známe. Omyl je tedy vyloučen, jdeme dobře. Stezka se následně prosmýkne mezi venkovskými domky, z nichž na stěně jednoho si všímáme kdysi pěkné, ale nyní značně omšelé tabule: Leopold Kupelwieser (1796-1862) – rodiště známého rakouského malíře olejomaleb a fresek, přítele Franze Schuberta. Zakrátko zástavba končí a málo používaná vozová cesta se začíná zvedat do ouvozu mezi pole. Za údolí Piestingu se s námi loučí vycpaná kuna nebo lasička (nebo co to bylo), umístěná na pahýl stromu u cesty.
Záhy podcházíme pod mostem hlavní silnici č.21, která je moderně vedena po úpatí údolí, aby obešla všechny dědiny podél řeky. Za mostem vstupujeme do vlhkého smíšeného lesa. Vlhkost je zde taková, že cesta je značně rozblácena a musíme jít opatrně. Hoši vpředu zvolili do kopce dost ostré tempo, takže my "tlakaři" (já a Bizi) zaostáváme a na první zastávce u laviček na okraji místní silnice žádáme o zvolnění. Chvíli tedy odpočíváme; nakonec došli jsme na pěkné místo s výhledem na blízký kopec se zříceninou hradu Starhemberg. A to bude náš první cíl, jak jsme se usnesli. Chvíli musíme šlapat po okraji silnice, ale hned za zatáčkou přicházíme do pěkného místa v sedle pod hradním kopcem – výletní hostinec Zitherwirt Gasthof Ruine Starhemberg. Jakýsi bodrý strýc na nás cosi volá zřejmě ve snaze poradit, ale odpovídáme pouze mávnutím ruky, že jdeme na hrad. Orientace je jednoduchá – z prašného parkoviště (jediné auto) směřujeme vzhůru po cestě, která obkružuje zalesněný kopec.

Vnitřní palác zříceniny Starhemberg.

Po asi deseti minutách přicházíme k polorozpadlým hradbám zarostlým neprostupným náletem, posléze k bytelné zamčené bráně. Hradby jsou zapáskované, tabulka na vratech upozorňuje, že areál zříceniny je nepřístupný a vstup je tam zakázán. Pouze ze staré informační cedule lze alespoň vyčíst historii hradu: postaven v letech 1140 – 1145 a sloužil jako mohutný opevňovací bod při severní hranici korutanské marky a postupně během 13. století se stal jedním z nejvýznamnějších hradů v Rakousku. Byl ve vlastnictví řádu německých rytířů, od roku 1278 jej drželi Habsburkové, 1482 dobýván Matyášem Korvínem (tenhle maďarónský prevít vypálil m.j. i naši Třebíč). Za válek s Turky sloužil jako významný opěrný bod i úkryt pro obyvatelstvo. V 19. století začal chátrat, až se z něj stala neobývaná ruina. Na konci války jej využívali SS-áci jako leteckou pozorovatelnu a dělostřelecká palba Rudé armády zpečetila osud hradu.
Při troše pozornosti lze ale vysledovat nenápadné pěšinky v neprostupném šábí a díry v hradbách, takže při zdravé drzosti se lze do areálu zříceniny dostat. Jednou takovou dírou vpravo od vrat se protahujeme a ocitáme se na zarostlém prvním nádvoří. Zde se ještě zdá, že je to nějaký malý hrádek – pouze jedna věž a nic víc. Zatímco si Bizi meditoval s jedním starým stromem, my ostatní jsme si připadali jako Honza Hrušínský, když si v pohádce o Šípkové Růžence razil cestu neprostupným křovím. Zdání však klame, v té spleti všudypřítomných bezů lze skutečně najít cestičku na druhé nádvoří a tady se teprve zjevují mohutné stěny původního paláce, dokonce ještě se zachovanou omítkou a velkými okny. Postupně zjišťujeme, že zřícenina je vlastně pořádně rozlehlá. Odvažujeme se i do nitra paláce, kde jsou temné dveře skoro do podzemí. Z tajemné místnosti míří vzhůru mohutný komín a my (mylně) usuzujeme (i podle kónického tvaru stropu), že by se snad mohlo jednat o nějakou později vystavěnou vápennou pec. Později však Pilník zjistil, že to byla černá kuchyně. Hrad je prostě super, úplně opuštěný a zákaz vstupu alespoň dodává mírný punc dobrodružství a pověstného "zakázaného ovoce". Zdaleka ne všechno jsme prolezli, ale už je čas pomýšlet na další cestu.
Vystupujeme od hradeb na protilehlé straně na úpatí strmého kopce. Je odtud velice zajímavý, téměř letecký výhled dále do sevřeného údolí Piestingu, kterému dominuje obrovský areál vápenky, kterým jsme v minulosti již také projížděli (trať totiž vede skrz podnik). Dle geocachingu jsme se dozvěděli, že v postranním údolí přímo pod námi by měly být skutečné vápenné pece a hledáme tedy schůdnou pěšinu. Její náznak se ale záhy ztrácí o něco níže v křovinách, byla asi jen vyšlapaná od zvěře. Pece tedy oželíme a podél hradeb se navracíme na přístupovou cestu a poté zpět dolů na parkoviště. Prohlídka zříceniny byla tedy zajímavá a obohatila náš dnešní program.
U parkoviště nás ještě zaujímá vlastivědná tabule představující přístupné jeskyně v Rakousku. Je jich 29 a jedna z nich se nachází nedaleko odtud – Einhornhöhle. Půjdeme okolo ní, ale její návštěvu v itineráři nemáme, asi by nás příliš zdržela. Zelené pásové značení nás odklání ze silnice vpravo na lesní cestu se závorou, pak vycházíme na okraji rozlehlé pastviny obehnané elektrickým ohradníkem. Naštěstí je po okraji lesa pečlivě udržován prostor pro pěšinu. Není to tak jako u nás, že by větve, křoviny a všemožné šábí pohlcovalo okraj louky, ale naopak – dolní větve stromů jsou důsledně ořezávány, takže zbývá dostatek místa pro chůzi. Obcházíme tedy pastvinu mírně do kopečka, až se v dálce vlevo objevují střechy domků vesnice Dreistetten. Tu ale samozřejmě mineme. V rohu pastviny opět vstupujeme na křižovatku lesních cest i s dřevěným rozcestníkem, ze kterého vyrozumíme, že nedaleko se nachází vstup do jeskyně Einhornhöhle. Zahlédli jsme také už první výrazné skalisko, a dokonce na něm vlála rakouská vlajka.

Pohled na zříceninu Starhemberg z úpatí Hohe Wandu.

Ferráta Währingersteig (C) pohled zespodu - dali ji Pilník a Marek.

Nás ale zajímá přístup k ferrátě Währingersteig, která by se měla nacházet poblíž. Naštěstí máme toponáčrtek ze serveru Bergsteigen, který nám naznačuje, že ferráta musí být napravo od jeskyně. Poblíž rozcestníku je dokonce na stromě žlutá šipka "Währingersteig", takže skutečně nelze zabloudit. Noříme se do chladivého přítmí pod vysokými stromy a blížíme se k mohutné kolmé skále. A nejsme sami, z jiné strany se sem blíží skupinka Maďarů opásaných ferrátovými úvazy. Kloníme hlavy dozadu co to jde a pohledem hodnotíme ferrátu – označení obtížnosti "C" je zcela vypovídající o její obtížnosti: nejprve stěna s vázacím lanem, pak pár stupaček na římsu a třešinkou na dortu je dlouhý kolmý žebřík vedoucí takřka do oblak. Bizi má trochu obavu, zda to budeme lézt všichni, ale uklidňujeme ho, že my to obejdem a zřejmě jen Pilník si to zkusí vylézt. No, a ten už se taky souká do úvazů a do prsáku! Bohužel ho ale předešli ti Maďaři, kteří jsou v lezení začátečníci a instruktor jim nejprve vysvětluje jak na to. Půjde to tedy pomalu, takže prozatím se s Pilníkem loučíme, přejeme mu jisté nohy a ruce a vydáváme se vlevo na strmou pěšinu, která skalisko celkem pohodlně obchází.
Pěšina je doplněna o dřevěné i kovové schůdky a zhruba v polovině výstupu je odbočka k jeskyni. Nachází se zde dřevěná pokladna s možností občerstvení na dřevěné terase. Paní, co má provoz na starosti, vykukuje z domečku v domnění, že jsme další návštěvníci, ale my po krátkém vydýchání pokračujeme výše. Na vrcholu skály je pak nádherná vyhlídka na blízký Dreistetten i do velmi vzdáleného okolí. Osazena je dokonce dvěma lavičkami. My obsazujeme tu druhou a čekáme, až se objeví Pilník. Díky pomalým Maďarům, kteří ho předběhli, máme jistě spoustu času, takže vybalujeme svačinu. Blízké i vzdálené zvony totiž začínají odbíjet poledne. Pilník se u výstupu z ferráty objevuje až za notnou chvíli. Výstup hodnotí nadšeně, takže Marek si od něj zapůjčuje výstroj a peláší dolů, aby si ferrátu taky zkusil vylézt. Máme tedy čas ještě další čtvrthodinku. Na lavičce s pěkným výhledem se sedí dobře.
Po chvíli začínají cinkat karabinky a Marek se objevuje v místě vyvázaní vodícího lanka. S Pilníkem se shodují, že ferráta Währingersteig je perfektní a zřejmě nejkritičtější úsek je v místě přechodu římsy na kolmý žebřík. Je ale nejvyšší čas zvednout se na další cestu. Míříme po cestě do lesa a po chvíli přicházíme na křižovatku několika lesních cest. Nachází se zde rozcestník modré, červené a zelené značky a dále naší stezky č.231, na stromě pak svatý obrázek. Nějak je nám toto místo povědomé a hned se shodujeme, že jsme tudy šli před pěti roky s Jarmilem – to jsme ovšem přecházeli Hohe Wand v opačném směru. Nyní změníme barvu značení na modré a vydáváme se vlevo dolů po široké lesní cestě. Prozatím budeme hlavní stěnu Hohe Wandu jakoby podcházet. Po několika minutách tudíž odbočujeme vpravo na méně nápadnou pěšinu, zřejmě moc nechozenou. Je zde dost kalužin, staré lavičky zarostlé křovím, zkrátka pěšina není příliš používaná. Akorát potkáváme několik jezdců na koních. Místy les řídne, takže můžeme obdivovat vysoké skály i (zdánlivě) malou chatku na jejich vrcholku, což je zmíněná turistická chata Herrgottschnitzerhaus. Posléze míjíme usedlost Frankenhof a začínáme bystřit pozornost, abychom chytli tu správnou odbočku k úpatí skal a nástupu na ferrátu Hanselsteig. Na to je ale ještě brzy, ještě kus musíme šlapat.

Hanselsteig - začátek ferráty.

Nakonec podle GPSek dobře odhadujeme odbočku a vydáváme se vpravo do kopce a ostře vzhůru řídkým borovým lesem. Před chvílí jsme míjeli starší paní s holemi, která odbočila o něco dříve. Zřejmě místní turistka se znalostí zdejšího terénu, protože ji po chvíli zase předcházíme na přístupové stezce. S úsměvem nás pouští dopředu, ale svižně si vykračuje jen naše čelo, zatímco já funím až vzadu: "To jsem zvědavej, jak s touhle kondicí dám ty Tatry..." Už abychom byli na začátku skalní ferráty a měli za sebou tenhle blbý strmý úsek plný hlíny a šotoliny!
No konečně! Po pár minutách docházíme ke skále a výstup zajištěnou stezkou může začít. Než řady srovnáme, paní nás opět předchází a bez obav se vydává na šikmou skalní stezku zajištěnou z obou stran lanovým zábradlím, sloužícím spíše jako vázací lano. Plechová tabulka upevněná na skále nám potvrzuje, že jsme na správném místě – Hanselsteig. Propozice na Bergsteigen uvádějí, že se jedná o poměrně jednoduchou ferrátu převážně s úseky obtížnosti A/B, jen jedno místo je hodnoceno jako čisté B – kolmý žebřík v úzkém skalním komínu. Úvazy zde rozhodně potřeba nejsou. Spíše by se hodila přilba. U "komína" ale ještě zdaleka nejsme, nyní nás čekají jiná zajímavá místa.
Postupně se po jednom vydáváme na první skalní úsek, který je víceméně pohodový, jen je dobré se přitahovat rukama za vázací lana a dobře hledat stupy pro nohy. Je to jen pár výškových metrů. Pak následuje pohodová plošinka, ale co z ní spatřujeme nám okamžitě bere dech: kousek od nás na skále se nerušeně pase velké rohaté zvíře! No kamzík to rozhodně není, podle těch mohutných zahnutých rohů tipujeme jednoznačně kozoroha. Stojí si tam tak klidně, jako bychom ho vůbec nezajímali. Jen si nás přeměří pozorným zrakem a jakoby milostivě nás pouští dál, zdejší vládce skal :-) Paní, co je kousek před námi, se usmívá a naznačuje nám, že setkání s kozorohem je zde úplně běžné. (Později jsem kdesi vyčetl, že kozoroh není zdejší původní druh: byl chován uměle v zooparku na náhorní planině Hohe Wandu, ale statnému kozlovi a několika kozám se před lety podařilo utéct a založili menší divoce žijící kolonii, které se ve skalním prostředí mimořádně daří).
Kozoroh se poklidně pase na skále, zatímco naše stezka ho uctivě obchází a dosahuje velice atraktivní pasáže stezky Hanselsteig – fotografované snad na všech stránkách: jedná se o ploché místo pod rozsáhlým převisem, kde je zbudováno pohodlné turistické posezení. Úplně jako na balkóně, a samozřejmě s nádherným výhledem do kraje. Právě na toto místo jsme byli zvědaví snad nejvíce. Není zde živáčka, proto neváháme a usazujeme se na lavičku ke stolku ke krátkému odpočinku a občerstvení. Dle tabulky je toto kouzelné místo pojmenováno Karnitsch Stüberl. Zajímavá je i hluboká jáma bezesporu do skály před dávnými časy vytesaná. Možná sloužila jako zásobárna vody, možná zde byl nějaký úkryt před nepřáteli, kdo ví... Odpočinku věnujeme asi deset minut, pak se zase zvedáme na další výstup.

V polovině ferráty Hanselsteig je velice zajímavé posezení pod skalním převisem - Karnitsch Stüberl.

Setkání s kozorohem na ferrátě Hanselsteig.

Překonáváme pohodovou římsu zajištěnou lanem a následně krátký dřevěný mostík. Dále se stezka ostře láme vpravo a příkře nahoru a na dohled máme nejobtížnější místo výstupu – čistě "béčkový" žebřík umístěný do téměř kolmého komínu. Ale co čert nechtěl, ke vší smůle se seshora na žebříku začínají hromadit lidi. Jsou to postarší turisté, takže se zdá, že budeme čekat věčnost, a kdoví kolik jich nahoře ještě je... Slušně tedy čekáme, až se první tři chlapíci sesoukají dolů a na úzké štěrkové římse, kde to samozřejmě pekelně klouže, se s nimi pokoušíme vyhnout. A do toho se ozývají první hromy blížící se bouřky! Prozatím nám svítilo slunce a vůbec jsme nemohli postřehnout, co se po obloze sune z opačné strany pohoří. Teď se valem zatahuje a začíná drobně pršet. Chlapíci říkají něco, že seshora jdou ještě "děvčata" (mädchen), ale z následné pauzy vyrozumíváme, že nám dávají přednost a máme tedy vylézt komínem nahoru. Chceme to mít co nejdřív za sebou, tak jsme si to moc neužili. Akorát jsme postřehli, že tento úsek je pěkně obtížný a dost lidem může činit problémy: komín, a tudíž i žebřík, jsou sice téměř kolmé, ale našikmo na jednu stranu. Je tedy spíše lepší se nejen pořádně držet rukama, ale na boční stěnu se ještě tělem "položit" a odlehčit tak váhu, jinak by to ruce neudržely. Žebřík je navíc ještě rozdělen a v hluchých místech jsou pouze kramle. Ale i tak se bezesporu jednalo o nejzajímavější a nejtechničtější úsek výstupu. Nahoře je ještě několik desítek metrů skalní stezkou, pak krátký dřevěný mostík a horní úsek mezi zakrnělými buky a neskutečným množstvím pokroucených kořenů. A jsme nahoře – časomíra nám uvádí 14:15 hodin. Po pár krocích vylézáme na silničku vedenou po hraně pohoří.

Na skalní stezce Felsenpfad nedaleko horské chaty Kohlröserlhaus.

Naštěstí i déšť ustává, těch několik hromů se dávno přesunulo na východ nad otevřenou krajinu a po chvíli se objevuje slunce. Byla to tedy snad jen chvilková přeháňka. Vydáváme se po silnici vlevo okolo ojedinělých starých chat a rekreačních domků. K nejbližší turistické chatě Kohlröserlhaus je to asi pět minut chůze. No, spíše než o turistickou kategorii se jedná o výletní restauraci vyšší úrovně a horský hotýlek, ale pivo se tu dá objednat za standardní peníz. Z nedostatku času ale posezení u pivka či polévky vypustíme. Já jdu akorát pro pohledy a neodpustím si jednoho radlera, kteréhož vrchní vyčaroval tak, že načepoval půl sklenice piva a dolil to fantou. Raději si jdeme projít zdejší skalní stezku Felsenpfad, odvážně vedenou po rampách na úpatích vysokých skal. Je to vskutku pěkný zážitek, o který jsme se před pěti lety ochudili, jelikož jsme si tehdy špatně vyložili popisové tabulky (mysleli jsme, že je tam vstup zakázán). Kovové rampy s bezpečným zábradlím lze projít velmi pohodlně, stezku jsme nazvali "pro důchodce". Klesáme o několik metrů níže, po celou cestu se můžeme kochat nádhernými výhledy. V nejnižším místě je dokonce malá jeskyně, kterou uvnitř hlídá malá soška buddhy. Marek ještě objevil zdejší kešku a hurá druhou stranou stezky nahoru k chatě.
Od Kohlröserlhausu se vydáváme po silnici k jihu do mírného zalesněného úžlabí s několika starými chalupami. Zde musíme odbočit na tu správnou cestu (vpravo). Odbočky se totiž nabízejí dvě, ale ta druhá je ta správná. Zelené pásové značení nás nyní povede do zalesněného údolí Saugraben, kde nepotkáváme živou duši. Údolí je nejprve celkem mělké a cesta stále klesá. Po kilometru docházíme ke křižovatce turistických cest, odkud budeme pokračovat stále dolů po modrém značení. Údolí se záhy mění ve skalnatou roklinu Große Klause a tabulka na jedné ze skal hlásí: Waldegger Steig. Jedná se o méně známou ferrátu v taktéž méně známém severním okraji Hohe Wandu. My ji nyní půjdeme shora dolů. Jako na potvoru se obloha náhle zatahuje a zdá se, že začne pršet. Slézáme jeden žebřík, druhý... a spouští se déšť, který neustále zesiluje. Na jedné z plošin opět navlékáme pláštěnky a voděodolné větrovky a nasazujeme kapuce. V nejzajímavějších pasážích s kovovými žebříky tak už solidně lije – škoda, tyto úseky byly opravdu zajímavé a v mnohém připomínaly rokliny Slovenského ráje. Namísto pěkných zážitků ale skřípeme kvůli pitomému dešti zuby a pořádně se musíme držet za šprušle. Takže jsme si to tady moc neužili. Sestup nicméně trval celkem dlouho, určitě více jak půl hodiny, žebříků zde bylo asi pět.

Sestup roklinou Große Klause / Waldeggersteig.

Poté vylézáme z lesa a z rokliny na asfaltovou silničku poblíž několika domků. Aby bylo počasí opravdu poťouchlé, v tu ránu déšť přestává a obloha se pomalu vyjasňuje! Tímto jsme se dostali do údolí Dürnbachtal, které směřuje k severu do blízkého Waldeggu. Již jsme zde kdysi šli, konkrétně před dvěma lety, kdy jsme šli výpravu durch Hohe Wandem ovšem v ose sever-jih. Kousek od osady Dürnbach se nachází Wasserfall – vodopád. My jsme jej viděli předloni, kdy ovšem bylo dost málo vody. Marek, Pilník a Bizi se rozhodují, že dnes k vodopádu odbočí, protože byla šance, že bude více vodnatý (což se nakonec potvrdilo). My s Milanem rychle kráčíme po asfaltce dolů k Waldeggu. Míjíme výsypky obrovského lomu. Dnes se nepracuje, takže obrovské náklaďáky naštěstí po úzké silnici nejezdí. Záhy se za zatáčkou objevuje zdejší sportovní areál s plovárnou, posléze i hřbitov a na dohled máme železniční trať se zastávkou. Tím naše trasa končí a nezbývá než počkat na naše kamarády a společně na vlak, který má přijet zhruba za 20 minut, kolem 16:30 hodiny odpolední.
Chceme se usadit v kryté zastávce, rozložit mokré větrovky a trochu se občerstvit, ale drsný puch nás z tohoto místa vyhání. Někdo se podělal přímo vedle lavičky – buď už to dál nestihl, anebo to udělal vyloženě naschvál. Odebíráme se tedy do blízké autobusové zastávky, kde konečně máme klid a čistý vzduch k posezení. Vzápětí přicházejí kluci a jak jinak – diví se proč, nesedíme u kolejí. Vysvětlení přichází vzápětí... Stačili jsme se i trochu usušit a pak už přijíždí místní lokálka. Během půlhodinky nás odváží do Wr. Neustadtu a zde řešíme, jakým spojem pojedeme na Vídeň. Vyrážíme hned prvním spojem regionálního vlaku, nicméně s tím vědomím, že ve Vídni regionálky jako tradičně o pár minut nenavazují. Marek sice tajně doufá, že o ty dvě minutky může mít navazující spoj do Laa "sekeru". Ale samozřejmě nemá, takže v Meidlingu můžeme zírat leda tak na prázdné protější nástupiště, odkud před dvěma minutami spoj na Laa odfrčel. Nezbývá tedy, než čekat ve Vídni klasické dvě hodinky.

Už cestou jsme probírali, jak ten večerní čas ve Vídni strávíme: napadla nás jednak návštěva botanické zahrady, která se nám před lety moc líbila a bylo by to symbolické završení vlastivědné výpravy se závěrečnou prohlídkou alpské květeny. Ale uvědomili jsme si, že dnes přijíždíme do Vídně dost pozdě a zahrada by se akorát zavírala. Druhak padl návrh zcela opačného ražení: nikoliv tichá meditace nad skalničkami a v bambusovém hájku, ale svým způsobem taky typicky vídeňská atrakce: návštěva zábavního parku v Prátru. I zde se dá nasát atmosféra Vídně a ke všemu ještě za odměnu posedět u pivka v některé z četných hospůdek. Přejíždíme tedy na nádraží Praterstern. To je v tuto večerní hodinu neskutečně živé, všude spousta lidí, davy proudí přes ulici do Prátru. Necháváme se chvíli unášet davem, ale ještě před bránou parku odbočujeme k místnímu planetáriu, které je úplně stranou zájmu. U obřího otáčivého modelu zeměkoule se Marek s Pilníkem dávají do řeči s klukem a dívkou, kteří zde taktéž hledají kešku. Pak se odebíráme do víru zábavního parku.
Pomalu procházíme jeho uličkami a obdivujeme neskutečné množství atrakcí. Každý z nás už tu několikrát byl, ale vždycky je v Prátru na co koukat a obdivovat, co všechno bylo vymyšleno pro zábavu: od strašidelných hradů přes autíčka až po více jak stometrový řetízkáč. A mezitím se majestátně vznáší zdejší typické ruské kolo. S Milanem se jdeme podívat až pod něj a odhalujeme, kde přesně probíhaly scény s Jamesem Bondem ve filmu Dech života. Park procházíme křížem krážem a nakonec se usazujeme v zahrádce hospůdky Knusperhäuschen, naproti ryčné atrakci Sombrero. Objednáváme pivka a někdo i sytou gulášovku. Ostatně všimli jsme si, že i okolní stolovníci si vesměs objednávali typické vídeňské občerstvení – párky jak noha.
Po příjemně stráveném večeru se odebíráme na blízké nádraží a spojem po 20. hodině odjíždíme směr Laa. Tato cesta je vždy nejnezáživnější z celého dne. Téměř dvě hodiny ve starším motoráku, kde nejsou zrovna pohodlná sedadla, venku tma, takže se ani nedá koukat na ubíhající krajinu. Za Vídní se souprava vyprazdňuje a zůstává pouze pár jednotlivců včetně nás. V sousedním oddíle se kvičivě baví skupinka tří pubertálních holek a jednoho kluka (cca 16 let), po kterých zbyl po vystoupení takový chlívek (nastlané pytlíky od chipsů i lupínky po zemi, plastové lahve), že se mi ani nechce věřit, že jsme v (kdysi) pořádkumilovném Rakousku. Bohužel, i tento stát zřejmě spěje do bordelu našeho typu. Ostatně už ani v ulicích Vídně na pravověrného Rakušáka (natož Vídeňáka) narazíte jen stěží – všude je přičmoudlá pakáž s hadry přes celou hlavu, už to dávno není to decentní Rakousko, jak ho známe z doby před čtvrtstoletím.
Tímto postřehem také končí naše dnešní mimořádně úspěšná výprava do oblíbeného rakouského pohoří Hohe Wand. Trasa byla zvolena zajímavě a na své si přišli vyznavači skalolezení všech výkonnostních úrovní: pro fajnšmekry kolmá skála Währingersteig, pro všechny úchvatný Hanselsteig s kozorohem a unikátním posezením pod převisem a na závěr upršený, ale přesto zajímavý žebříkový a tajemný Waldegger Steig.

Momentky z Prátru...

Zajímavosti a odkazy:

K dopravě vlakem po Rakousku jsme opět využili hromadné jízdenky Einfach Raus Ticket (ERT), která je jako na míru ušita až pětičlenné skupině turistů (byť oproti loňsku podražila o 3€). Cestovat na ni může bez ohledu na věk 2-5 osob v osobních a regionálních vlacích (nikoliv IC, EC), přičemž počet cestujících je třeba zvolit při nákupu jízdenky a nelze jej myslím během cesty měnit. Jízdenku je třeba podepsat! Jednotná a pevná cena 35€ (aktuálně 980 Kč), nákup je nejvhodnější realizovat v automatu na nástupišti, platbu provést platební kartou (t.j. v korunách).
Vlakové spoje lze vyhledat v našem Idosu nebo ještě lépe na stránkách rakouských státních drah www.oebb.at – v podrobném hledání je ale třeba vyloučit spoje vyšší třídy EC, IC, na které jízdenka ERT neplatí.

Podrobné informace o ferrátách na stěně Hohe Wand jsou na webu http://www.volki.at/berge/hw/hw.shtml, včetně fotografií.
A samozřejmě na oblíbeném webu BERGSTEIGEN : http://www.bergsteigen.com.

Celkem ujito: 15,5 km.
K orientaci poslouží mapa Kompass 210 Wiener Hausberge 1:50.000.
Markův zápis na stránkách hevlin.unas.cz: hevlin.unas.cz/188.htm.

(zapsal, fotil Kotel)

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.