| Poličsko: Telecí, Lucký vrch, Borová velká jarní výprava |
|||||||||||||||
|
Sobota 13. května 2023 I toto jaro jsme chtěli dodržet tradici výprav, kterou jsme rozvinuli v dobách pocovidových s Bizim a Milanem, jako určitou náhradu (doufejme, že ne trvalou) za někdejší výpravy do Rakouska. Loni na jaře jsme podnikli cestu do krajin úplně neznámých (Terra Incognita), na podzim jsme pokračovali velkolepým výšlapem v Bílých Karpatech na Lopeník. Ale jaro roku 2023 nám ne a ne přát! Ačkoli jsme možné termíny avizovali snad již od konce března, stále na víkendy nepřicházelo to pravé jarní slunečné počasí. Proto jsme termíny pořád odkládali – no jeďte na jarní výpravu, abyste někde mrzli, případně celý den mokli. To chce slunce a nádherné počasí, když už! I vzhledem k různým dalším povinnostem účastníků byl jako poslední možný víkend stanoven na 13. května. I v tomto daném týdnu to s počasím nevypadlo kdovíjak… po slunných dnech se zatáhlo a byl předpovídán déšť či přeháňky. Naštěstí pohledem na předpovědní modely Wundergroundu se ukázaly jasné rozdíly mezi jednotlivými regiony: zatímco v Třebíči byly hlášeny časté přeháňky, na sever od Vysočiny, tj. v okolí Poličky byla pravděpodobnost deště mizivá. A to rozhodlo! Na výpravu se pojede, i kdyby nás měl občas skrápět deštík! Nakonec to v reálu dopadlo až překvapivě na výtečnou. Škoda jen, že se na výpravu s námi nemohli vydat naši parťáci z Brna a Břeclavi – přesto nám Marek dopředu poradil s pokrytím vlakových spojů jednotlivými jízdenkami tak, aby tarif vycházel co nejoptimálněji.
A co bylo inspirací, abych navrhl tak poměrně od Třebíče odlehlé a bohem zapomenuté končiny? Za jedno to bylo náhodné sledování jednoho z dílů pěkného dokumentárního seriálu "Krásné živé památky" uváděné Miroslavem Vladykou, jeden díl byl věnován přímo Poličsku: unikátní kapličky u Poličky a lidová architektura v obci Telecí. Druhak to byla dávná osobní návštěva Luckého vrchu (někdy před 15 lety), který nenápadně vévodí tamní kouzelné krajině českomoravského pomezí, resp. severu Žďárských vrchů, a jehož vrchol je ozdoben starou turistickou chatou, jako vystřiženou z prvorepublikových průvodců. Za třetí to byla vzpomínka na dávné události mé vojenské služby: tragická havárie letounu u obce Korouhev, kam hoši z naší roty vyráželi do mrazivé noci jako záchranná jednotka. Dnes je v odlehlé krajině pomník letcům, sotvakdo tam zabloudí. Pokud si člověk spojí tyto body jihozápadně od Poličky, vychází mu velmi zajímavá dvacetikilometrová trasa. A ještě za čtvrté – i když se to na první pohled nezdá, z Třebíče je do těchto končin velice solidní vlakové spojení přes Brno a Svitavy. Plány tedy velkolepé na "zážitkovou" sobotu, takže… 13. května L.P. 2023 můžeme konečně vyrazit!
Nádraží v Poličce – stará dobrá klasika: původní, avšak rekonstruovaná budova, krytý perónek se zábradlím a lavičkami, pár kolejí. Na lavičkách rovnáme výstroj, nastavujeme hole: "… a hlavně zapnout Stopaře!" což je můj úkol. Město samotné má m.j. pěkné historické centrum, nepřehlédnutelný kostel sv. Jakuba – dominantu města, starou radnici s věží uprostřed náměstí, morový sloup tamtéž a dochované hradby. Nádraží se nachází na severním okraji města, takže si zajímavé centrum pěkně projdeme. Úzkými uličkami se dostáváme k náměstí. Okolní obchůdky (zejména vietnamské) akorát otevírají a městečko začíná žít sobotním cvrkotem. Na Palackého náměstí můžeme obdivovat Starou radnici, ale ke vší smůle ztrácí na fotogeničnosti tím, že ze tří stran je nyní zahalena do lešení. Zato Morový sloup obdivujeme ze všech stran v celé kráse – byl prý postaven jako dík za ochranu před morem, který se městu vyhnul v roce 1713. I dvě blízké kašny se sochami sv. Jiří a sv. Michala jsou unikátní. Všechna tato díla mají krásnou sochařskou výzdobou vrcholně barokního sochaře Jiřího F. Pacáka. V 9 hodin otevírá zdejší infocentrum, kde si u ochotného mládence kupujeme pohlednice, zvoneček do sbírky a Bizi ještě pokouší štěstí vsazením sportky. Po obvodě náměstí je spousta obchůdků a Biziho láká místní řeznictví, kde neodolal nabídce tlačenky, kterou si doplnil zásoby na svačinu. Pak už opouštíme náměstí a úzkou uličkou Hradební se dostáváme k průchodu mohutnými hradbami. Dále pokračuje chodník Na Valech po nábřeží místního rybníka. Odtud nás zase zaujímá prvorepubliková architektura na protějším břehu – činžovní domy, velká škola a evangelický kostel v rondokubistickém stylu. Z jednoho místa se nám nabízí i pěkný pohled na věž kostela Sv. Jakuba – tam se ve věžním bytě narodil světoznámý skladatel Bohuslav Martinů (1890-1959). Parková úprava nábřeží rybníka fakt pěkná. Docházíme k přechodu přes hlavní silnici a ohromuje nás další skvostná budova: monumentální divadlo "Tylův dům" – dílo české meziválečné architektury kubismu a klasicismu. Úchvatné! Relativně malé město a tolik unikátů architektury a historie.
Zde se konečně napojujeme na turistické značení – modrou TZT a naučnou stezku Okolo Poličky, které nás má vyvést z města jihozápadním směrem. Kolem garáží a sportovního areálu se dostáváme do okrajových čtvrtí – z jedné strany nízké paneláky, z druhé strany zahrádky a nízké domky. Stoupáme do kopce pěknou alejí zvanou libozvučně: U Liboháje. Modrá se odklonila vlevo po úpatí zalesněného Šibeničního vrchu, my ale využíváme naučného značení, které nás má dovést zdejším příměstským lesem až na vrchol "Šibeničáku", kde také začíná/končí místní sjezdovka s vlekem. Krátce se cesta dotýká okraje lesa a polí, odkud se nabízejí zajímavé výhledy na západ: v dálce se rýsuje mohutný kopec s nějakou stavbou na vrcholu. Dle našich odhadů je to Buchtův kopec s věží řízení letového provozu. Krátce se ještě zastavujeme u naučné tabule "Vodárna" a následná lesní cesta nás v několika minutách přivádí k jednoznačně uměle navršenému vrcholu Šibeničního vrchu (615 m n.m.). Pahorek obcházíme a ocitáme se na horní hraně zdejší sjezdovky s pěkným výhledem na severovýchod: pod námi jsou nové čtvrtě Poličky (bohužel, do centra odtud vidět není) a na samotném obzoru vzdálený masiv hor. Jasně – Králický Sněžník! Bohužel, je to už 70 kilometrů a dnes při té bídě souvislé oblačnosti rozeznáváme sotva kontury obzoru. Ale je tam! Od poslední naučné tabule na okraji lesa "Rozhled na špici" (věnováno pozorování krajiny i oblohy) jsme se začali mírně předhánět a dohánět s jedním starým pánem s loveckým psem. Zkrátka, předešli jsme ho, pak jsme se chvíli někde zas zastavili, on nás předešel a ještě jednou. To nikdo asi nemá rád, když se mu jiný plete do trasy, a zejména ne pes :-) Pes pořád zkoumal, kde jsme, děda ho držel a korigoval, aby mu neutekl. Takto na střídačku jsme dosáhli další zajímavosti ve zdejším městském lese – kříže s trnovou korunou v místě posledního rozloučení s odsouzencem. Zdejší tabule uvádí, že poslední popravenou zde byla jakási Anežka, neprávem obviněná z vraždy chotě. Tímto "justičním omylem" město ztratilo v r. 1765 hrdelní právo. Zde jsme se také "zbavili" pána se psem – nikoli však "hrdelně", ale prostě: odbočil jinou cestou zpět k městu. My se zde napojujeme opět na modré značení a pokračujeme lesem dále k jihu, až přicházíme k silničce směr blízká samota Jelínek a i okraji lesa a luk (je akorát 10:00 hodin). Mimochodem: všimli jsme si (už cestou místní lokálkou a taky nyní zde za Poličkou), že zdejší lesy nejsou naštěstí vůbec dotčeny kůrovcem – pořád krásně zelené a relativně zdravé. Určitě i vlivem vlhčího klimatu blízkých Žďárských vrchů. Teď pozor: další úsek trasy povede po dost neznatelných a kdoví jestli vůbec existujících cestách polesím Bořiny. Musíme se totiž nějak optimálně dostat k památníku leteckého neštěstí, který je v dost odlehlém místě (naštěstí ale značen v mapě). Pravda, mohli jsme jít asi 4 km po silnici č. 360 (m.j. směřuje na Třebíč), ale to by nebylo ono. Čilý provoz aut je pro chodce nebezpečný. Za ohybem zdejší účelové asfaltky skutečně uhýbá do lesa téměř nepoužívaná cesta. To bude ono – tudy! Sice se po pár desítkách metrů téměř ztrácí v mladé březině, ale podle GPS správně uhýbáme mírně doleva a chytáme se její další části, která nás už zanedlouho vyvádí na roh lesa a pole. Před námi se v úžlabině prostírá poklidná hladina rybníka s oploceným revírem rybářů, který obchází polní cesta a ztrácí se v dáli mezi remízky – tam už bude kýžený památník. "A co že se tam vlastně stalo?" pokládá Bizi zásadní otázku, takže než k památníku dojdeme, musím mu volně vyložit, jaká se vlastně k tomuto tragickému místu váže historie a proč chci památník vidět: Sloužil jsem na vojně v Náměšti, rota týlového zabezpečení tamní letecké základny. Jak známo, nelze nikdy absolutně zabránit nějaké té letecké nehodě – v průběhu vojny se mě (naštěstí nepřímo) dotkly dva pády vojenských letadel. Ten první se odehrál právě zde u Poličky. Bylo to první půlrok, ve vojenské hierarchii jsme s mými vrstevníky byli tzv. "mladí", kteří se imrvére "bavili" rajóny a semtam tzv. fungováním, nějakou tou saharou nebo bufikem pro "staré". Bylo to 27. ledna 1992 večer, zrovna jsem "bouchal" službu pomocníka dozorčího roty, tuším, že dozorčí byl Draho Ratkoš z Ružomberoka ("mladý" byl vždy pomocník, na dozorčího se stavěl "starý" – s Drahošem nás "výkoňák" stavěl spolu často). Služba zatím pohodová, na rotě jen obvyklý cvrkot na rajónech – do toho telefon. Drahoš vyslechl pár vět od "dévéťáka" a vyskočil od stolku jak péro: "Všetci nástup, idú sem lampasáci, havária, spadlo lietadlo!!!" Říkáme si, dneska se u nás nelítalo, nějaká blbost, ne? V pár minutách se všechno vysvětlilo: někde u Poličky havaroval dvojmístný MiG-23 odkudsi z Čáslavi (mylná informace zněla, že pardubický), a jelikož je to někde v pustině, skoro 100 kiláků, ale v dosahu našeho letiště, musí tam okamžitě vyrazit záchrana. Spustil se šrumec jako blázen – dorazil velitel roty, sestavil skupinu asi 10 lidí, ostatní okolní roty taky. Náš výkoňák Rosťa naše kluky ve chvíli vybavil vším potřebným (i potravinami) a do půl hodinky vyjížděli v plné polní (i se spacáky) útvarovým busem do tmy. No… vrátili se až druhý den navečer, promrzlí, špinaví… na to, jak mazáci rádi machrovali, byli teď zaražení a nikdo ani nemluvil. Po delší době se přece jen trochu rozpovídali – zkrátka tragédie. Dorazili na místo a mohli už jen za svitu lamp a baterek zabezpečit okolí a dohledávat trosky, jelikož MiG to zapíchl zcela neovladatelný přímo do země. Prý: pole rozryté na maděru, tam kus plechu, tam křídlo, tam hořely zbytky paliva, motor nikde, ten byl asi v zemi, opodál helma, ještě o kus dál něco krvavého, co snad mohl být kus nohavice, nebo i kus… zkrátka horor. "Takže tam kousek před náma je vlastně místo, kde kluci z naší roty před 31 rokama pátrali po troskách stíhačky. Že tam byl těm nešťastným pilotům později vztyčen pomník, jsem se dozvěděl až celkem nedávno z internetu," uzavírám svoje vyprávění. Příčiny havárie se nikdy nepodařilo přesně objasnit, vyšetřovatelé stanovili dvě možné obecné verze (chyba pilotáže anebo porucha řízení). V tom neštěstí bylo ještě štěstí, že letadlo nespadlo do areálu blízkých Poličských strojíren (m.j. výroba munice). Obcházíme oplocený rybníček a cesta mírně stoupá. Všímáme si klasické černožluté tyče, kterých je v krajině spousta – orientační tyč plynovodu: "Hele zásuvka – zajímalo by mě, jestli by se tady dal dobít mobil," hloubáme dohromady. Otevírám víčko, ale vnitřek je úplně protkaný nějakou neprodyšnou pavučinou. "Ono to má nějak nestandardně rozmístěné ty zástrčky, běžnou vidlici do toho nedáš," upřesňuje Milan. Ještě chvíli debatujeme, zda v tom vůbec je proud 220V – a marně zkoumáme v paměti, který náš známý by nám tuhle záhadu objasnil. Zřejmě snad Pedál nebo Vajda. Cesta se nahoře na návrší větví. Na dohled už je hlavní silnice II/360 po které sviští auta. Jak tak klábosíme, zapomínám na mapu. Silnice už je hodně blízko. "A jejda, jdeme špatně, měli jsme na tom dvojení odbočit doprava!" – takže zbytečných 150 metrů navíc, a vracíme se na předchozí rozcestí. Zde odbočujeme do rozlehlého lučinatého úžlabí s rozsáhlými pastvinami a ohradníky. V blízkém ohybu cesty, na začátku březové alejky okamžitě nacházíme kýžený pomník. Ostatně – nelze jej přehlédnout. Žulový obelisk je ozdobený vzrostlými thujemi a rododendrony a pietní prostor plný hřbitovních svící obklopuje nízký plůtek s rozvěšenými malovanými placáky a dětskými vzkazy. O památník je tedy stále vzorně pečováno! Na desce prostý text se jmény pilotů: "kpt. ing. Bořek Chmelík - pplk. ing. František Materna – tragicky zahynuli 27.1.1992". Smekáme čapky a vzdáváme jim úctu. První cíl dnešní výpravy je tedy splněn. Chvíli zde odpočíváme. Máme už za sebou zhruba 6 kilometrů a doba už taky znatelně pokročila – je už 10:45! Měli jsme už být o notných pár kiláků dále. Dlouho se tedy nezdržujeme a musíme vyrazit, máme toho ještě hooodně před sebou!
Do Telecího a na Lucký vrch Pokračujeme polňačkou mezi rozlehlými pastvinami. Za chvíli docházíme ke statku s koňmi, opodál je nějaká vymlácená hala bývalého JZD. Nikde ani živáčka. Jen z protějšího areálu, jaksi "utopeného" za betonovými panely se po chvíli rozječí neposlouchatelný ryk motorů. Zprvu jsme si mysleli, že v příštím okamžiku vyrazí odkudsi minimálně sto motorkářů (bohužel, je to už u nás neblahý kolorit – všude narazit na blby), ale pak nám došlo, že ta hradba z panelů je vlastně bývalá silážní jáma a na jejím betonovém dně, naštěstí skryti před zraky okolí, provozují moto-šílenci nějaký drifting. Po chvíli se už krajina zaplňuje kouřem ze spečených gum. Fujtajxl! Zde se dotýkáme vlastně severní výspy obce Korouhev, což je jinak dlouhá 4-kilometrová dědina. Napojujeme se zase na modrou značku, a odbočujeme u kvílejícího areálu vpravo, a u ohrady s neklidnými kravami zase vlevo. Stádo začalo ne bučet, ale řvát! Bejci začali pobíhat a honit ostatní. Mysleli jsme, že reagovali na nás (možná zpočátku ano), ale pak od statku přijíždí traktor s krmením. Už se asi kravky nemohly dočkat na příděl! Naše pohodová polňačka stoupá mezi remízky. Hladové krávy nám tak nějak připomněly, že i my bychom měli skousnout nějakou svačinku. Takže využíváme blízkého rázu klád na okraji pěkné louky, pohodlně usedáme a vybalujeme naše potravinové balíčky (11:20 – přestávka na 10-15 minut). Bizi se pustil do tlačenky z Poličky, ale nějak se mu zpomalily panty: "Špatná trefa, tak hnusnou tlačenku jsem ještě nejedl – ta půjde doma kočce, a kdoví, jestli ji vůbec sežere!" Pak se vydáváme dál. Míjíme oplocenou vodárnu, v jejímž okolí jézáďáci vylili kvanta močky ("vůně domova"), ochranné pásmo tady asi nějak moc neřeší. Stále stoupáme a blížíme se k záhadnému starému domečku (tak 3x5m) na okraji remízku. "Tady bydlet, tak jsem naprosto spokojenej – klid, samota, nádherný výhled do kouzelné krajiny… podívejte, i komín to má!" zasnil se Bizi. Zprvu jsme odhadovali, že je to nějaká váha, ale spíš to byla jen útulna pro pastevce, už dávno nepoužívaná. Ona vlastně opodál se nachází zmíněná samota Jelínek, kterou jsme elegantně obkroužili obrovským "U", protože jsme si zašli asi 2 kiláky na jih k leteckému pomníku. Na návrší je křižovatka polňaček – "Hlavně urči tu správnou odbočku, až se zase nespletem'," radí Bizi. Je to ta levá – kamenitá polňačka, dokonce značená jako cyklotrasa. "Nevím, který vůl je schopen značit trasy pro jízdu na kole po takových kotárech," komentuji starou známou pravdu – metodu značkařů "od stolu". Začínáme klesat do širokého údolí Šibeničního potoka. Okolo nádherná a poklidná krajina lesíků a luk, fakt kouzelné. Nikde ani živáčka, až kousek opodál registrujeme v blízké stráni dědu sázejícího stromky. U cesty má položen starý moped Piaggio – vzpomínáme na Itálii, na tom tam jezdil každý. U potoka se napojujeme na zelenou značku a vlevo míříme k tušené osadě Sádek. Vzpomínka na Itálii zavdala téma na cestování v raných dobách svobody, těsně po r. 1989 a Bizi šel ještě hloub – přidal pěkné vyprávění, kterak někdy v roce 1988 podnikli dobrodružnou výpravu do rumunských hor. V porovnání s dneškem to fakt muselo být dobrodružství – "Ty zážitky už ti nikdo nevezme!" uzavíráme s prvními chalupami Sádku pěkné povídání. Sádek je zase dost dlouhá dědina v dolině. My ji ale jenom "protneme". Značka nás kolem pastvy s kozami a nádherně zrekonstruovaného areálu Lidmilova mlýna vyvádí na silnici č. 353. Lidmilův mlýn – na první pohled fakt luxus. Podle visačky na dveřích v majetku Holanďanů, na internetu dohledáno, že se věnují nabídce zázemí, rekreace a ubytování pro milovníky koní a jezdeckého sportu. Opodál u silnice nacházíme rozcestník naší zelené TZT: doprava směr Telecí-horní 4,5 km: "Hmm, dobrá další hodina cesty, to na ten Lucký vrch dojdeme někdy odpoledne… - a kolik že to bude dneska vlastně kiláků?" trochu znejistěl Bizi – "… no já počítám tak dvacet, ujdeme to ještě? Teď už jsme měli být v Telecím, ale je to ještě dost daleko přes kopec…" upřesňuju opatrně. Vydáváme se tedy po značkách mezi budovy zchátralého statku, kde se pasou koně. Zejména ten první – chudák, hubeňour, že mu lezly žebra. Asi je zde už na dožití.
Polňačka se začíná opět pozvolna zvedat k blízkému lesu. Tady nám Bizi popisoval, kterak někdy po 90. roce na nějakou super-perfektní studentskou prázdninovou jízdenku procestovali kus civilizované Evropy, tehdy pro nás zázrak a ráj na zemi – co se týče čistoty, pořádku a disciplíny. Například Švédsko. Otevírají se čím dál krásnější výhledy na okolní zvlněnou krajinu: je až neuvěřitelné, že i za tu dobu socialismu je tady krásně rozčleněná na remízky, políčka, lesy a samoty dole. Není se co divit, byla a je zde krajina zaslíbená pro malíře-krajináře. "Když táta studoval, měl jednoho spolužáka někde odtud z Poličska – patřil jim nějaký Černý mlýn a poskytovali i ubytování. U nich si ti malíři podávali ruce, všude okolo měli spoustu inspirace. A jak to tak chodí, když neměli na zaplacení, věnovali domácím obrazy. A tak je snad dodneška ten mlýn od síně až po půdu zaplněn obrazy kam se podíváš," přiblížil Bizi rodinnou legendu a vzpomínku na přátele. "A hele – koukáš na remízky a solitéry, a u cesty zase bordel," mlátím hůlkou do klasické zavírací polystyrénové krabičky na jídlo, "Kde se tady asi vzala? Někdo koupil v Poličce od Vietnamců nudle a tady je jedl?" Buď jak buď, blbec krabičku pohodil vedle cesty. Bizi tohle nemůže vidět a pokud má v batohu nějaký plonkovní igeliťák na odpadky, do očí bijící petky, sáčky a jiný nerozložitelný odpad pokud možno sebere a v nejbližší vesnici vyhodí do popelnice. Stejně tak i teď – krabičku zmačkal a dal do pytlíku. Počítáme, že nejdříve v Telecím odpad vyhodí. Následně se cesta kroutí po lučinatém okraji lesa, až přicházíme k rozcestníku Nad Suchou loukou (606 m n.m. – 11:30 hod.). V rohu lesa klády – vhodný čas i místo ke krátkému posezení a napití. Jsme na návrší, takže se odtud otevírají krásné pohledy na východ. V dálce v dolině rozeznáváme Poličku s věžemi. Už je pěkně daleko. Následně přecházíme rozlehlé Sádecké lesy. Zde také proti potkáváme první dnešní lidi na výletě – dámskou dvojici ve sportovním oblečení. "Je fajn, když ujdeš tolik kiláků a nikde nikdo, až v půli trasy první lidi." Přecházíme ploché návrší ve výšce okolo 650 m n.m. a značka se ztrácí v pásmu nedávno vytěžených holin. Uprostřed pouze impozantní jedle. Musíme se orientovat podle mapy, kudy vlastně značky vedly. Směr chytáme dobře a klesáme k malému lesnímu rybníčku v údolíčku Žleby. Za terénním předělem získáváme výhledy na protější hřeben a dole se objevuje špička věže kostela: "Hurá, Telecí na dohled!" Pokračujeme po teď už široké prašné polňačce k osamělému solitéru s čím dál hezčími výhledy na široké a dlouhé údolí s rozprostřenou vesničkou Telecí. Od stromu se v přímém směru dokonce otevírá průhled na chatu na Luckém vrchu – zdá se, že je to "po rovince" coby kamenem dohodil. "Kdyby se dalo jít přímo rovně…" zkoumá Bizi – bohužel, i kdyby pokračoval přímo, následná cesta ho stejně svede dolů do vesnice. "V Telecím je pěkná venkovská architektura, na to se těším," vysvětluju proč je každopádně dobré jít přes tuto vesnici.
V pár minutách jsme dole u evangelického kostela a hřbitova, opodál hasičské hřiště. "Hele, je tady stanoviště tříděného odpadu, můžu vyhodit aspoň ten bordel," odbíhá Bizi k nádobám. Já mezitím odbočuji k evangelickému kostelu, kde je i fara s pamětní deskou: "Na této faře působila v době 2. světové války odbojová organizace 'Rada Tři' pod vedením generálů Vojtěcha Luži a Josefa Svatoně – jejím členem byl zdejší evangelický farář Otokar Kadlec". Když se vracím kolem hřiště hasičů a mířím dolů, uvědomuji si, že Telecí je zřejmě vděčný námět a terč pro libovůli a inspiraci scénáristů a tvůrců různých seriálů. Kdysi běžel seriál "Hasičárna Telecí" – i když ten se tady samozřejmě vůbec nenatáčel. Pražácí přece nepojedou točit s celým ansámblem někam na odlehlé českomoravské pomezí (ten kus s Polívkou se točil někde u Prahy). Stejně tak vděčná zmínka o "chalupě v Telecím", která se čas od času přemílá v nekonečném seriálu "Ulice", což musím hochům osvětlit: "V tom seriálu je takový zavalitý řeznický tovaryš, jmenuje se Pavlík Pelců – a ten když potřebuje vypustit ventil a utéct od ženy, pořád prohlašuje, že 'jede na chalupu do Telecího' – kolikrát s ním jako jede i tchán Lumírek, toho hraje herec Svoboda, známá je jeho postava Venoša z 'Básníků'," zkouším spolupochodníkům přiblížit slávu Telecího v béčkových seriálech. Nevím, kde ti scénáristi na to chodí, zřejmě jim připadá ujetý ten název obce. Scházíme k pěkně vyřezávané zvoničce sv. Huberta, kde ve vedlejším altánku zevlují dvě holčiny. Na můj dotaz odpovídají, že Pavlíka Pelců ani jeho chalupu neznají a seriál Ulice bohužel nesledují. Takže jen další pošťouchnutí Pražíků k nebohé vesnici s unikátním názvem…
Dále nás značka bohužel vede kousek po silnici. Proč bohužel… na protější stráni si všímáme dalšího kostelíka, sv. Máří Magdalény – dokonce se šindelovou střechou a s vestavěnou obrannou zvonicí v kruhovém obezdění tamního hřbitova. Opravdu unikátní. Měli značku vést souběžnou uličkou, která by turisty ke kostelu přímo dovedla. Nám stačí pokoukání trochu zdálky a pár fotek. Zanedlouho naše žlutá značka odbočuje vpravo přes potok a míří ke krásnému roubenému statku, který je zboku ozdoben mohutnou lípou. Toto je další zlatý hřeb dnešní výpravy – zastávka u legendární Lukásovy, nebo též "Zpívající" lípy (čas 13:45 hod a v nohách už přes 15 km). Tato scenérie se objevila v nejednom dokumentu a jistě i ve vzpomínaném seriálu o památkách s Mirkem Vladykou. Pod 700-letou lípou je skromné posezení a dokonce je pro veřejnost otevřen i přilehlý sklípek s tematickou expozicí. Usedli bychom, ale dáváme přednost dvěma starším paním, které přišly z opačné strany, tj. od již blízkého Luckého vrchu. I přesto děláme krátkou přestávku na napití a k obdivování lípy a vůbec krásné scenérie, kterou kout vesničky Telecí nabízí. Pověst tohoto krásného stromu je barvitě popsána na blízké tabuli, tak snad jen ve stručnosti: Lukásův rod držel zdejší roubenou usedlost č.p. 102, a "Zpívající" proto, že v její dutině opisoval bibli a žalmy místní Jiroušek a prozpěvoval si při tom. Lidé ho zvenku neviděli a tak lípa dostala svůj romantický název. Dáváme si čtvrthodinku na odpočinek a vydýchání – nyní nás čeká závěrečný a stěžejní stoupák na Lucký vrch. Bizi vyrazil pár minut před námi, my s Milanem odcházíme od lípy přesně ve 14 hodin: záhumenkovou cestou šikmo vzhůru k blízkému lesíku, již po táhlém úpatí Luckého vrchu. Stoupání není nijak dramatické, ale trochu se táhne. Zprvu po okraji remízku, pak vstupuje do řídkého lesa. A zase: musíme závidět zdejší zdravé lesy, žádný uschlý smrk, žádný polom. Všechno tak krásně zelené, jak má být. Všimli jsme si, že ovocné stromy ve zdejším kraji (hrušně, třešně…) jsou právě v plném květu. Oproti našim končinám o pár dní opožděné. I tyto bílé záplavy, například při pohledu na protější táhlé stráně, fantasticky dokreslují krajinu. "Krajina je sice krásně členitá, ale představte si, jak to muselo vypadat ještě chvíli po válce, to zde musela být ještě ta drobná políčka," odhaduje Bizi. Zastavujeme se u bystře tekoucího potůčku, který sbírá pramínky z okolních pastvin. Řeklo by se: normální stružka – ale pohled na bublající peřejnatou vodu je zkrátka uklidňující i fascinující zároveň. Bizi se dokonce poklonil. Naše pěšina opět vystupuje na louky s čím dál hezčími výhledy. Překonáváme 700-metrovou hranici a napojujeme se na silničku, která Lucký vrch zpřístupňuje z blízkého sedla. K vrcholu, resp. turistické chatě nám zbývá posledních pár desítek metrů.
Turistická chata na Luckém vrchu je dnešní hlavní metou! Procházíme kolem velkého rozcestníku (705 m n.m.) a odbočujeme k chatě (čas 14:30 hod.). Je to stará, letitá, klasická horská chata – předválečného střihu, s prosklenou terasou a starým eternitovým obložením. Nádhera! Přesně tohle nám vyhovuje – žádný nabubřelý luxus, ale základní zázemí pro poutníky a turisty. Její osudy jsou ale pohnuté – můžeme se dočíst na přilehlé infotabuli: se stavbou se započalo r. 1936, dokončena r. 1940, prvním nájemcem byl pan Živný. Vodu nosil ze studny, v pokojích se topilo v kamnech, proviant vozil koňmo nebo nosil i pěšky. V zimě zde byl ráj lyžařů. Zajížděli sem i známí hosté z Brna či Prahy, rozvíjel se tu bohatý turistický a společenský život. Ovšem v 50. letech zabrala vrchol armáda, potom areál využívaly nějaké státní či polovojenské organizace a přístup pro běžného člověka sem nebyl možný. Vše se změnilo až v novém tisíciletí, kdy v roce 2002 chatu a okolí kupuje Milič Sypták, který jej postupně navrací původnímu účelu. Další cenná devíza dnešního dne: na chatě i v blízkém okolí jen minimum lidí. V lokále pár starších kolařů, venku taky jen jednotlivci. U okénka objednáváme pivko a na počest výstupu i zdejší pověstný Lucký vánek (á 44 Kč), bylinný likér s tajnou recepturou – na zahřátí. Pro tuto hlavní zastávku si dáváme čas do 15 hodin, tedy půlhodinku. Tím bychom v pohodě měli stihnout vlak s odjezdem z Borové po 17 hodině. Usazujeme se do křesílek v prosklené terase, klábosíme, popíjíme zasloužené pivko a pozorujeme krajinu (později se Bizi vyjádřil, že ten Rychtář byl příšerný – no ale dali jsme ho :-) V avizovaných 15 hodin se pomalu zvedáme k odchodu a můžeme vyrazit na úplně poslední etapu dnešního putování. Turistická tabulka uváděla "Borová-vlak, 4,5 km" – to dáme za hodinku! Ještě jednou se od chaty kocháme výhledy na Telecí, pak přecházíme na opačné, severovýchodní úpatí – a odtud se zase otevírají daleké dohledy tímto směrem: přes širou krajinu nízké Svitavské pahorkatiny je odtud dohled až na hřebeny Orlických hor. A pokud by byla dobrá viditelnost, jistě až na Králický Sněžník a Jeseníky. Nějaké kontury se sice v dálce rýsují, ale už tak mlhavé, že nejsme schopni je přesněji určit. Okolo osamocené rekreační chaty obcházíme samotný vrchol Luckého vrchu s vysílačem v lesíku, který dosahuje 739 m n.m. On ten Lucký vrch není vlastně žádná výrazná anebo nápadná kóta, spíše plošší nevýrazný vrchol. Naše žlutá společně se zelenou jen mírně klesá k první samotě osady s pěkným názvem – Dědek. U chalupy se zelené značení odpojuje doprava a míří k vesnici Oldříš. Tam bychom také mohli dojít k vlaku, a dokonce o něco kratší trasou, ale zcela určitě by v cíli nebyla hospůdka :-) Jsme věrni tedy stále žlutému značení, které míjí další samoty osady Dědek a poté klesá k samotě s neméně unikátním názvem – Jeruzalém. Výhledy na sever – nyní už k Borové, našemu cíli – stále nádherné. Okraji lesíků a luk podcházíme Betlémský kopec, míjíme ještě jednu samotu a Borová je přímo pod námi. Poslední dva kilometry mezi poli a přesně ve čtyři hodiny odpolední jsme na okraji zdejší roztroušené zástavby. V nohách více jak 20 kilometrů – a to by chtělo nějakou chutnou závěrečnou tečku a odměnu!
Na 17. hodinu se přesouváme na blízké vlakové nádraží, které je odtud asi 300 metrů přes hlavní silnici. Bizi ještě upřesňuje, že v Borové je prý nějaká vyhlášená pekárna. Ostatně, v Poličce jsme zahlédli její prodejnu. Vlak by měl přijet v 17:17 a my logicky očekáváme, že přijede od Pusté Kamenice, tj. od západu. Chvíli čucháme smrad z kouřícího komína zdejšího nádražíčka: "To je jak když zatápěli v Borovině 'bejci'!" vzpomíná Bizi na dávnou legendu z naší domoviny ('bejci' byli mladí dělňasi z borovinské fabriky, kteří topili gumovými odštěpky z podrážek, které si k baťovským dvojdomkům nechávali vozit z dílen jako určitý deputát). Po chvíli se ozývá klinkání závor a přijíždí 4-vozová souprava Regionovy od Poličky. Čekáme, a "náš" vlak z druhé strany nikde… Naštěstí jsme si všimli ajzboňáka v montérkách (asi fíra), jak se souká mezi vagóny. Mladý průvodčí postřehl naši nerozhodnost a rozsekl to: "Jo, vy to neznáte… tady to rozpojíme a na Poličku se vrací zadní část vlaku!" – takže další unikátní specifikum našich drah. Tedy nastupujeme – a můžeme se vydat na dlouhou cestu k domovu. Tím naše pěší výprava končí, a jedním slovem: byla perfektní! Počasí vyšlo dokonale. Byť bylo "pod mrakem", tak na Luckém vrchu dokonce prosvitlo slunce. A pár kapek jsme ucítili na tváři až tady v Borové. To prý u nás doma poprchávalo stabilně po celý den. ... a cesta domů Náš motorák kodrcá po staré trati směr Polička a poté sjíždí ostrým sešupem do rovin u Svitav. V šest hodin jsme ve Svitavách, kde přestupujeme na celkem zaplněný rychlík R-873 "Svitava" směr Brno. Je to jízda na hodinku, která nás celkem uspává. A v Brně dostatek času na přestup na "náš" rychlík směr Třebíč a Jihlava. Jak jinak, je přistaven na 5. nástupišti. Do odjezdu času dost, takže ještě stíhám nákup čtvrtky pizzy ve stánku. Dneska je zkrátka nějaký hlad. Za Náměští nám průvodčí prodává úsekovky do Třebíče, no a ve 20:48 jsme doma! Rozvážím hochy k domovům: Milan vystupuje v Domcích, s Bizim pak zajíždíme do jeho malebných Vacenovic. A tím je dnešní výprava do polozapomenutých končin Poličska u konce. Moc se vydařila – viděli jsme vesměs vše, co bylo v itineráři. A doufáme, že třeba na podzim se podaří nějaký podobný celodenní podnik do jiných vzdálenějších míst.
Zajímavosti a odkazy:
Celkem ujito: 22 km. (zapsal a fotil Kotel + Milan)
Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net. | |||||||||||||||
| chciweb.biz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com |
